Špatné umístění může někdy sochám ublížit

„Každá socha má určitý potenciál. Místo, kde je umístěná, ten potenciál buď rozvine, nebo nevyužije. Pro Povolané jsem měl původně vybraná jiná místa, jedno z nich bylo nahoře nad Prahou, druhé naopak na Střeleckém ostrově dole u Vltavy. Chtěl jsem, aby ta socha levitovala nad Prahou,“ říká malíř a sochař Zdenek Hůla a přiznává, že to, jak je socha umístěna v Galerii Golf Hostivař, zatím neviděl. Z fotografií, které náš rozhovor ilustrují, už víte, že to se změnilo a sochař své Povolané v Hostivaři navštívil. Náš rozhovor vznikal ještě předtím, v umělcově ateliéru na Malé Straně, kde pohled z okna nabízí neokoukatelné panorama malostranských střech.

Proč se váš záměr s původním umístěním sochy nakonec nepodařil?

To nevím, tyhle věci se já už přesně nedozvím. Vždycky bylo nejdřív nadšení a pak se to začalo nějak komplikovat. Praha 7 nakonec zjistila, že ten park vlastně obhospodařuje magistrát, a ten také nejdřív byl nadšený a pak řekli, že s tím místem mají jiné úmysly… Víte, ta socha je dobrá, bude vypadat dobře všude, ale jde o to, že některá místa mohou její potenciál rozvinout víc než jiná.

Myslíte, že tohle pravidlo platí vždy? Že dobrá socha bude sama o sobě vypadat dobře všude?

Špatné umístění jí někdy může ublížit. Nevyzní, někdy ji to může i zabít. Dneska se třeba dělají takové ty sochařské stezky, a to podle mě není dobře. Máte řadu soch, které jsou různé úrovně, a prostor, v němž jsou, je tak trochu umělý. Kdyby to byla jedna socha a stála někde na rozcestí, jako stávaly kříže nebo kapličky, vyznělo by to líp. Ale takhle jdete, tady je jedna, pak druhá pěkná, pak jedna trochu průměrná… a ty věci se mezi sebou začnou mlátit. Jasně, můžete si ty ostatní odmyslet… Ale kdyby bylo umístění vybrané dobře, pomáhala by krajina soše a socha krajině. Dnes i spoustu původně krásných instalací likviduje prostá současnost. Náměstí, na které přijede tři metry vysoký a deset metrů dlouhý  červeno-fialovo-zelený autobus… a někde vedle stojí socha, která je sice moc pěkná, ale její kontext už je narušený. A vy stojíte a snažíte se najít a představit si, jak to architekt a sochař tenkrát zamýšleli.

Pak by ale galerie pod širým nebem spíš měla dávat smysl, ne?

Pořád platí, že se spousta věcí dělá pěkných a umísťují se dobře. A funguje to. Je ale potřeba dát jim velký prostor, třeba v Německu jsou velké sochařské parky. Když má člověk kliku, že se ta věc umístí dobře do nějakého prostoru, tak je to perfektní. V letech 1996—2002 jsme s Magdou Juříkovou a Honzou Paloušem, ředitelem hvězdárny v Ondřejově, do prostoru hvězdárny instalovali řadu soch, jsou tam sochy řady autorů a také moje. Je tam krásná příroda a umění tam vypadá výborně. Není nad přirozený prostor. Je to, jako když přijdete do dobrý galerie a je tam pár obrazů, na který se člověk těší…

Jenže většina lidí pak řekne: „sedm obrazů a chtěli za to tři stovky, trochu drahý, ne?“

Když ukazuju lidem svoje obrazy, tak se tak po čtvrtém ptám, chcete ještě něco vidět? Protože sám vím, že když chce člověk něco zažít, tak je to psychicky náročné. Vidět sto vynikajících obrazů je nesmysl, to pak nevidíte nic. Když se do takové větší galerie dostanu, tak se snažím vnímat jen to, co jsem schopen přijmout, a potom to ustřihnout, protože si zážitek nechci zničit.

Takže umělecká galerie na golfovém hřišti je pro vás už moc?

Já si nejsem jistý, jestli celý koncept sochařského parku na golfovém hřišti není trochu mimo. Golfové hřiště je samo o sobě umělá krajina, hřiště je už samo sebou výtvarné dílo. A pro umění je dobře, když je zasazeno v prostředí, které je co nejvíc přirozené. Ať už je to příroda, nebo město, protože i město je živý organismus, má ducha a socha v něm nějak působí. Nevím, jestli uměle tvarovaná příroda je zrovna ideální. Ani ty sochařské parky nejsou ideální, na druhou stranu, když dneska stojí socha jen tak, tak ji často někdo rozmlátí nebo posprejuje…

Stalo se to některému z vašich děl?

Stalo. Mám docela hezky umístěnou sochu na Žižkově, na Kostnickém náměstí, ta socha se jmenuje Klenba. A už ji jednou rozvrátili. Museli to zkoušet dlouho, než se jim to povedlo. Já jsem původně počítal, že ta socha bude viklan, že to bude tak trochu zábavný, jak se nepatrně pohybuje. Ale pak se do ní někdo opřel celou svou zlobou. Vlastně je štěstí, že to nikoho nezabilo, kameny musely lítat. Tak jsem ji musel přidělat na pevno a už to prostě není viklan. Nebo Brána, tu mám v Řeporyjích, ta odolávala pět let, než na ni někdo zaútočil…

Máte pocit, že útoků na umění přibývá?

Ne. To je spíš tak, že se někde objeví nějakej idiot, kterýho to rafne. Ale počet idiotů je spíš konstantní. Možná se stupňuje taková ta nenávist určité části národa vůči elitám, ale ta je vyvolávána uměle. Důsledkem je, že si ti lidé pak řeknou: „Tohle se nás přece netýká, kolik že to stálo? S tím nemáme nic společného.“ A pak panuje ve společnosti nálada, že by ty miliony měli dostat spíš oni. Ale to je všude, v celým světě…

Nemělo by tohle umět pomoct řešit kvalitní vzdělání? Vy jste přece učil na fakultě i budoucí učitele…

Studenti, které jsem učil, jsou většinou velmi dobře připravení, aby takhle vzdělávat mohli. Ale víte, jak to dneska je. Můj syn učí výtvarku na gymnáziu a všechny hodiny, které mu dali, jsou až odpoledne, protože na to prý děti nepotřebují mozek. Jako by kultura a umění byly blbost, protože my potřebujeme hlavně něco vyrábět, třeba auta… Ale ty auta jsou pořád stejný, jako byly na začátku, jenom jsou luxusnější. Ale nikdo na nich nic moc nevymyslel, jasně, dá se tam lepší a lepší počítač… ale co na tom. Místo na planetě to zabírá čím dál víc a ani přibývající počet dálnic to nevyřeší. Někdo musí spíš vymyslet, čím to ego, který si řada lidí honí právě na autech, nahradit.

Myslíte to třeba tak, že než mít jako symbol úspěchu auto, je lepší mít doma na stěně dobrého malíře? Fungovalo by to?

Spíš myslím naučit lidi přemýšlet, jak se mám po světě pohybovat, abych si ho užíval. Neměřit úspěch tím, co mám a co musím splnit. Tenhle divnej hodnotovej kolotoč si lidi nastavili sami, ale je to smutný a pak to končí tím, že nám bude někdo auta zakazovat, protože jinak to vyřešit nepůjde.

Podle našeho povídání bych řekla, že vy sám jste velmi trpělivý člověk. Pletu se?

To je spíš obráceně. Přišel jsem na to, že určitá radost z něčeho je větší, když se člověk za ničím nežene. Taky jsem už dost starej, namaloval jsem spoustu obrazů a udělal dost soch, už ty věci nepotřebuju dál rozmnožovat. Dělám je, vlastně vždycky jsem je dělal, protože mě to bavilo. Ale dneska už mě nežene takovej ten vnitřní motor „tohle mě napadlo, musím rychle dokončit, co dělám, protože musím začít zkoušet něco jiného“. Mně je dneska jedno, že jeden obraz dělám rok. Teď třeba dokončuju věc, kterou jsem začal dělat v roce ’95 a pak už na ni neměl čas.

Vystudoval jste AVU. Setkal jste se sochařinou už tam?

Měli jsme dva semestry modelování, dělali jsme tenkrát nějaké portréty. Jsem malíř, ale i v malbě mě vždycky zajímal prostor, gesto… a pak mě v určitém momentě napadlo, že do toho prostoru vkročím trochu víc. Měl jsem pár nápadů, takže jsem se hned na úvod pustil do docela velký sochy. Dnes ta socha stojí v Dejvicích, jmenuje se Pramen. To bylo v devadesátých letech. Naučil jsem se kameničinu, odjel jsem do Liberce do Ligranitu, kameničinou naprosto nepolíbenej… Pavel Opočenský mi řekl, ať si koupím frézu, tak jsem si koupil frézu a tam se mi chlapi smáli. Ale naučil jsem se pracovat s kladivem, uvazovat kameny, všechno, tři měsíce jsem tam dělal a vyučil jsem se kameníkem. A pak jsem mimo malování přes léto pracoval s kamenem. Vlastně někdy i v zimě, když bylo potřeba. Ony některé postupy, které používám, jsou docela rychlé, nejsložitější jsou úvahy o tom, jestli to bude fungovat a jak to udělat. Ale když tohle mám, tak samotná výroba je docela rychlá… A pak jsou zase sochy, který vznikají velmi zdlouhavě, to jsou ty pasovaný na měkký dotek, jako je Jehla nebo Hraniční kámen. To si děláte formy, stokrát dvěstěkrát je přiložíte a odsekáte, odbrousíte a pak se najednou vyjeví tvar a pasuje to dokonale. Na tom všem je hezký, že člověk prostě nějakou dobu s tím kamenem je.

Bavili jsme se o místech. je nějaké místo, kde byste chtěl mít umístěnou sochu?

Chtěl jsem mít sochu v Jelením příkopu, dokonce jsem ji tam měl, veliký kámen, který levitoval na sklech. Bylo to na výstavě Česká kamenná skulptura 90. let. Líbilo by se mi, aby se takhle vznášel nad hladinou Brusnice, jak se na hladině Brusnice odráží obloha a nad ní kámen, to místo bylo perfektní. Ale nezůstala tam. Mám pěknou realizaci i v Kostelci nad Černými lesy, strop ve věži u kostelíka sv. Jana Křtitele. Taky mám moc rád umístění sochy svatého Jana ve Vlčím Dole u Zásmuk, to je socha ponořená z části pod hladinou potoka u barokního mostu. Někdy ta místa prostě vyjdou. Teď mám soubor Poslední večeře, je to dvanáct velkých kamenů, různě tvarovaných řezy, je to taková meditační socha, instalace, zahrada. Aktuálně je umístěná v Černoticích na soukromém pozemku, ale hodila by se do nějaké rajské zahrady. Třeba se to podaří.

Zdenek Hůla
Malíř, kreslíř, sochař. Narozen 25. 2. 1948 v Praze, v roce 1972 absolvoval AVU. V osmdesátých letech byl jedním ze zakladatelů Galerie H, která se v letech 1983–1989 stala významným centrem alternativní kultury. V roce 2002 habilitoval na VŠUP v Praze v oboru sochařství. Společně s ředitelem Ondřejovské hvězdárny Janem Paloušem a historičkou umění Magdalenou Juříkovou uspořádali v letech 1998—2003 šest ročníků symposia „KAMENY A HVĚZDY“, díky kterému v parku kolem hvězdárny zůstala řada uměleckých realizací. Mimo rozsáhlé malířské a kreslířské dílo se od osmdesátých let zabývá i prostorovou tvorbou. V mnoha jeho dílech volně prochází malba do prostoru a naopak, různě strukturovaný prostor je námětem jeho maleb. Také se zabývá se úpravami zahrad, exteriérů a interiérů staveb. Ve své práci využívá řadu materiálů (kámen, dřevo, sklo, železo, bronz, keramiku), ve svých projektech se často pohybuje na hranici mezi skulpturou, architekturou a landartem. Žije a pracuje v Praze a v Kostelci nad Černými lesy.

 

Foto: Jakub Řiháček a Vojtěch Vlk