Na golfu jsem pečenej vařenej

„Já ničím jiným nežiju než golfem, přemýšlím jenom o golfu, i večer před usnutím myslím na golf, promítám si v hlavě bývalé turnaje, každou ránu, přemýšlím o tom, kde se zlepšit,“ říká jeden z největších hostivařských talentů Matúš Cedzo. Taky říká, že má rád ambiciózní cíle. Bude to pravda, protože právě pracuje na jednom z nich, studovat vysokou školu a hrát golf v Americe.

Scházíme se v půlce října, první otázka se nabízí. Jaká byla letošní sezona?

Za mě povedená. Je pravda, že v její určité části jsem si to nemyslel, ale když jsem na ni pak nahlížel celkově, zjistil jsem, že byla povedená. Letos jsem hrál a porovnával se s větší konkurencí a výsledky, kterých jsem dosahoval, byly dobré. Tím myslím i zlepšení v handicapu z 0,4 na +1,6 a posun v amatérském žebříčku, kde jsem teď na 36 místě. To je podle mě úspěch.

Stanovujete si na sezonu nějaký plán?

Myslíte cíle? Ano, a většinou si je dávám hodně ambiciózní, takže je pak náročné jich dosáhnout. Letos se mi je částečně podařilo naplnit, například průměr ran, který jsem si stanovil, že bych na konci sezony chtěl za kolo mít. Když sečtu všechny výsledky a vydělím je počtem kol, která jsem hrál, podařilo se mi dosáhnout cíle 76. Předchozí sezonu jsem měl 79, a to je zlepšení o tři rány v průměru na kolo.

Ambiciózní cíle vám pomáhají?  Můžete popsat jak?

Člověk má motivaci. Ví, čeho chce dosáhnout, k čemu se chce dostat, a dělá pro to všechno. Ten plán není jen hrát nejlíp na jednom daném turnaji. To je samozřejmě taky důležité. Ale díky tomu plánu hráč ví, čeho chce dosáhnout i bez srovnávání se s konkurencí. Vždycky jsou i dny, kdy to někomu na turnaji sedne víc… Stejně tak se třeba můžete posouvat díky tomu, že si porovnáváte celé sezony. Protože si dělám statistiky pravidelně, přesně vím, že když vylepším nějakou konkrétní stránku hry, tak se můžu ve výsledku zlepšit o tolik a tolik ran. A znovu si můžu zpětně porovnat sezonu, kdy jsem hrál jiné turnaje na jiných hřištích a za jiných podmínek. Taková čísla mi ukážou, jaký jsem hráč, přesněji než aktuální výsledky v turnajích.

Jak dlouho se svými čísly zabýváte?

Takhle precizně poslední dva roky, protože jsem byl v regionální tréninkové skupině, tam nás vedení tréninkového deníku i dokumentování toho, co jsme dělali na golfu, naučili. Vidím, že ty statistiky pomáhají, vidím, co mám trénovat, a ten trénink je najednou efektivnější, což pomáhá zlepšení.

Máte přehled, jestli se takovou statistikou zabývají i ostatní hráči z řad vašich vrstevníků?

Na turnajích, kde hraju, takhle pracuje většina hráčů. Jsou to hráči, kteří se mnou byli v regio­nální tréninkové skupině. Ale vlastně všichni hráči, kteří hrají golf na vyšší úrovni, si takové statistiky vedou, protože jim to řekne víc, než jestli měli dobrý, nebo špatný den. Přesně vidíte čísla, která potřebujete, a možnosti se zlepšovat.

Kolik času golfu dáváte? Když jsem se ptala vašeho tatínka, tak říkal, že veškerý.

Podle toho, jak si píšu tréninkový deník, vím, že jsem na golfu v průměru 2,5 hodiny denně. To je ale jen průměr, číslo, které vyjde, když vydělím součet hodin počtem dní v roce. Protože jsou ale samozřejmě dny, kdy na golfu nejsem, je čas, kdy tam naopak jsem, obvykle delší a vychází na čtyři až pět hodin. Všechen volný čas, co mám, věnuju tomu, abych byl lepší a lepší. Takže táta má pravdu.

Jsou pro vaši kariéru důležité i další aktivity, doplňkové sporty?

V zimě chodím dvakrát týdně s osobním trenérem do fitka, přes sezonu na to není úplně čas. I když to je jedna z věcí, co chci na příští rok změnit. Na jiné doplňkové sporty už čas nemám. V sezoně, když se sejde hodně turnajů, mívám mezi nimi volno maximálně dva tři dny.  A každý turnaj jsou tři dny na hřišti a cvičné kolo, takže čtyři dny hry. Tělo si potom musí dát malou pauzu, aby si odpočinulo, jinak se budou horšit výsledky. Jednou až dvakrát za měsíc mám fyzioterapii a také spolupracuju s mentálním koučem. S ním řeším svoje nastavení, přípravu na další turnaje a podobně.

Jak je pro hráče vaší úrovně vyhovující hostivařský areál?

Hostivař má nejlepší tréninkové plochy v České republice. Nikde jinde jsem nenašel tak dobrý rozsah, i v zimě se zde dá plnohodnotně trénovat, je tu indoor, putting, simulátory, za mě podmínky nemůžou být lepší. Hřiště je kratší, je to pouze par 68, ale je to úzké hřiště a já musím být technicky přesnější. Navíc si jamky můžu měnit i sám, třeba když rozehraju železem, prodloužím si druhou ránu do greenu, a abych dosáhl výsledků odpovídajících handicapu, musím hrát útočně, což s sebou nese větší rizika… Hostivař je tedy velice technické hřiště, a protože já mám rád technická hřiště, je pro mne ideální.

Stává se, že se vám na trénink prostě nechce?

To se stává. Ale vlastně se vždycky přemluvím, protože kdybych se tomu poddával, tak nebudu tam, kde jsem, a nebudu se posouvat. To jsou dny, kdy si řeknu, že jdu jako do práce, protože jinak je pro mne golf a i trénink zábava. Jdu tedy trénovat, ale snažím se si to v tyto dny udělat trošku zábavnější, například si zahraju nějakou puttovačku s kamarády nebo si vezmu sluchátka a jen tak si užívám. Normálně totiž při tréninku sluchátka nepoužívám, protože potřebuju slyšet, jak se míček odráží od hole.

Kdy jste začal hrát?

V pěti letech.

A pamatujete si, kdy vám došlo, že by to mohlo být něco víc než zábava?

To je asi tři roky zpět. Když byl covid. Najednou jsem neměl co dělat, protože skoro všechno bylo zavřené. Golf ne. Takže jsem začal chodit každý den na golf. Řekl jsem si, teď půjdu kaž­dý den na golf… a vydržel jsem týden. Tak jsem si řekl, že dám ještě týden. Takto jsem vydržel měsíc a pak už jsem bez toho nedokázal být. Někdy v té době jsem se rozhodl, že chci být profesionální golfista a že do toho dám všechno. A od té doby jsem na golfu pečenej vařenej.

Jaký jste na hřišti?

Nevztekám se. Většinou si zanadávám sám sobě v hlavě, občas, když zkazím ránu, tak si bouchnu holí do země. Ale neházím kolem sebe hole, nemluvím moc sprostě. V porovnání s jinými spoluhráči, myslím, působím velice klidně. Nechávám si emoce pro sebe a snažím se s nimi vypořádat po hře. Je to výsledek spolupráce s mentální koučkou, naučit se, jak zvládat stres, adrenalin, naštvání a celkově všechny nálady, které by mě mohly ve hře limitovat. Způsobů, jak s tím pracovat, je celá řada. A je to velmi důležité, protože pak se zase uvolníte a můžete hrát v klidu. Většina lidí zvolí to nejjednodušší, a to naštvat se na místě. Ale s takovými lidmi pak nikdo nechce moc hrát, protože s nimi není pohoda.

A jak emočně náročné jsou naopak situace, kdy se daří a vy víte, že to může být hodně dobré?

Tento tlak je mnohem příjemnější. Já strašně analyzuju věci, a tak mám přesně spočítáno, že když půjdu tolik a tolik ran, zlepším handicap o tolik a o tolik, případně se posunu na určité místo v žebříčku a vůbec všechno možné. Taky ale vím, že když si člověk řekne, teď to hlavně nepokazit, tak to většinou pokazí, protože si změní dynamiku hry. Ale když je den, kdy člověk hraje svůj životní golf, tak mu všechno vychází a on nic z toho, co jsem řekl, neřeší. Dostane se do stavu, kterému se říká flow, hraje a nepřemýšlí, jak a co, a nic nepočítá. Mně se to v této sezoně podařilo minimálně dvakrát a přinesl jsem životní výsledky. Ani golfistům, kteří jsou na vyšší úrovni, se to nepodaří často. Je to prostě životní golf.

Jezdíte na turnaje i do zahraničí? Kam všude jste se s golfem podíval?

S golfem jsem se podíval na spoustu míst — po Evropě, do Ameriky, do Dubaje… Ale s výjimkou turnajů na Slovensku zatím jen rekreačně, jezdíme s rodinou na golfové dovolené. Postupně však plánuju start na evropských turnajích rozšířit, chci začít už příští sezonu. Domácí i zahraniční turnaje plánuju společně s rodiči, to je moje nejdůležitější část týmu, a konzultuju je samozřejmě i s trenérem. Snažím se vybrat takové, které mě budou posouvat dál. Letos jsem hrál první profesionální turnaje tady v ČR, byly to turnaje s dospělými hráči, příští rok bych si chtěl vyzkoušet takovéto turnaje i v zahraničí.

Jste, pokud vím, opora hostivařských repre týmů. Jak berete tyhle zápasy, je to trénink, hobby…?

Baví mě to. Přiznám se, že ještě radši bych hrál za repre ČR, to je mimochodem taky jeden z mých dalších cílů, ale jsem rád za jakoukoliv týmovou soutěž, je to prostě zábava. Baví mě hrát za reprezentaci v extralize, kde jsem měl možnost hrát i proti profíkům, mám rád mládežnické turnaje, kde se můžu porovnávat s ostatními vrstevníky.

Říkáte, že jste velmi soutěživý. Není pak týmová soutěž zbytečný stres, protože jste odkázaný i na výkony spoluhráčů?

Týmovky jsou super v tom, že dávají možnost sdílet radost s ostatními. V individuálních turnajích jsme pořád soupeři, i když si fandíme, rivalita trvá. A pak je týmovka fajn v tom, že táhneme za jeden provaz, když se jednomu nedaří, tak ho ostatní podrží. Mám radši jamkovky, víc mě to baví. A líbí se mi, že když donesu nějaký bod, tak se celý tým uvolní a hraje líp.  Je to pro mě něco jako pro profesionály Ryder Cup.  A k tomu, na co jste se ptala, samozřejmě, že všichni doufáme, že i ostatní budou hrát dobře. Ale když se někomu nedaří, mají všichni pochopení, že to nemusí vždycky vyjít.

Měl byste na závěr jako „dětský talent“ nějakou radu pro rodiče malých golfistů?

Podporovat dítě a nikam ho netlačit, protože jinak nebude mít dítě z golfu radost. Bude možná lepší a lepší, ale pak se to najednou zastaví a hráč skončí. A měl bych radu i pro hráče: Obětovat golfu všechno, co se dá. Mít ambiciózní cíle a být na golfu pečenej vařenej.

Jméno: Matúš Cedzo
Věk: 16
HCP: +1,6
Golfový vzor: Rory McIlroy

 

Foto: Vojtěch Vlk