Umění je jak sport
„Když jsme tady čekali na fotografa a dával jsem si patnáct minut kafe, bylo to moje první zastavení za dnešní den a bylo to naprosto neuvěřitelné,“ říká Pasta Oner během našeho rozhovoru. „Jsem celý den v běhu.“ Je autorem instalace obřího nákupního košíku, jehož jediným obsahem jsou dvě velké tablety s nápisy endorfin a dopamin. Název díla Wagon of Happiness (blue) vystihuje vše — hledání náhražek, konzum, touhu po rychlých řešeních, nové druhy závislostí včetně té nákupní. Jestli se vás tahle reflexe doby ani trošku netýká, máte velké štěstí.
POKUD BYCH SI MĚLA Z VAŠÍ TVORBY UDĚLAT NĚJAKOU PŘEDSTAVU O VÁS JAKO O ČLOVĚKU, ZDÁ SE MI, ŽE JSTE NĚKDO, KDO JE ŽIVOTNĚ VĚČNĚ V TEMPU. JE TO TAK?
Je to přesně tak. Taková je realita mého života, jsem vlastně v neustálém letu. V podstatě na tom asi není nic obdivuhodného, protože je to čirý workoholismus. Ale myslím, že to tak má dnes většina umělců, které znám a kteří jsou dnes vidět. Když to řeknu úplně napřímo — bez toho to prostě nejde. Můj život řídí email a diář. Nemám rád elektronický, takže mám pořád papírový diář, proto s sebou všude nosím tuhle kabelku… Tempo je pro mě důležité, ale ono je to vlastně i naopak, všechny ty jednotlivé věci, které já si na sebe postupně pletu a díky nimž jsem pak právě v tempu, mě motivují jít dál. Když o tom přemýšlím, možná to mám i po rodičích, oba dva jsou workoholici, jsou v důchodu a pořád pracují… Třeba je to takové naše mírné postižení, že nedokážeme být moc v klidu. Ale pozor, odpočinek je pro mě životní téma! Jen jsem se to do pětačtyřiceti zatím nenaučil…
TAKŽE TO NENÍ TAK, ŽE JSTE SE K PRACOVITOSTI PROPRACOVAL POD TÍHOU PŘÍLEŽITOSTÍ?
Ne, takhle to u mě bylo vždycky. Teď je to zhruba třiadvacet let od mé první výstavy a vím, že už od začátku jsem to prostě hodně tlačil. Samozřejmě s tím souvisí určité úskalí… Na jedné straně jsou umělci, v jejichž práci je prostě ten tlak a potřeba tvořit vidět, na druhé straně je v branži řada lidí, kterým tenhle přístup nemusí být úplně sympatický. Já vždycky říkám, že umění je jak sport. Upřímně, já teda sportovec nejsem… Jde o příměr. Jednotlivé sporty jsou od sebe diametrálně odlišné, každý má svoje specifika; a umění je vlastně něco velmi podobného. Protože ten přístup, jakým svou práci děláte, i to, které disciplíně se věnujete, to všechno vás nějakým způsobem definuje. Ne každý to musí mít tak jako já, ne každý potřebuje ten tlak… Jsou lidi, co si ho na sebe nejen nevytváří, ale ani si nic takového nepřipouští. A to je skvělé já jim tu pohodu závidím… Jsou lidé, a mezi umělci jich je poměrně hodně, kteří se od všeho umí úplně odhmotnit, řeší jenom tvorbu a nepřemýšlí o věcech okolo. Což je hrozně fajn… Jenom je tam někdy riziko, že to pak nemusí úplně fungovat.
A JSOU SPOKOJENÍ?
Mně připadá, že někteří ano. Určitě by se našlo pár lidí, kteří jsou s tím svým jakoby ležérním tempem velmi spokojení… Ale pozor, tím nenaznačuju, že by nedělali kvalitní umění! Absolutně vůbec, naopak, i z takového klidu vzniká špičkové umění. Chci tím říct, že na tohle není jednoznačná odpověď, protože vždycky záleží na nátuře toho konkrétního člověka. Já jsem se narodil takový, jaký jsem. Nevybral jsem si to a nemůžu za to. Tak to prostě je.
PAK SE ALE VE VAŠEM PŘÍPADĚ NEBAVÍME O NĚJAKÉ LINEÁRNÍ SNAZE NĚČEHO DOSÁHNOUT, ALE O TOM, ŽE VAŠE POTŘEBA TVOŘIT JE SPÍŠ PŘETLAKEM DO VŠECH STRAN. NĚKDO PŘES SEBE PROSTĚ NECHÁ INSPIRACI V KLIDU PROJÍT, VY TO MÁTE ENERGETICKY HODNĚ JINAK…
Myslím, že s tím do určité míry souvisí i můj perfekcionismus a to, že nejsem schopný některé věci vypustit. I když ve své práci dnes už hodně věcí deleguju, protože mám určitý tým lidí, kteří se mnou léta spolupracují, tak stejně na konci jsem vždycky já. Jsem na začátku a na konci. A já si prostě nedovolím jen tak říct: „Hele, dobrý. Stačí.“
TAKŽE SE DÁ ŘÍCT, ŽE JE S VÁMI „RADOST“ SPOLUPRACOVAT?
Někteří lidé v mém týmu se tím dokonce tak nakazili, že, pokud jde o věci, jako je třeba katalog nebo organizace kolem výstavy, jsem to nakonec já, kdo řekne: „Hele, dobrý, už to nechte, je to super.“ A oni říkají: „Když já bych to chtěl ještě dotáhnout.“ A já, protože s tím mám zkušenosti, už vím, že to není potřeba, že ta nuance už je tak malá, že je nepodstatná. Tak vidíte, to jsem se vlastně v průběhu let naučil. Ale netýká se to mé tvorby, to bych rád zdůraznil. Tam je to úplně jinak, tam jsem já samozřejmě věčně nespokojen, mám rozpracované desítky věcí a neustále se k nim v nějakém kruhu vracím a sahám do nich a dokončuju je. Což je samozřejmě vyčerpávající. Těžko ukončuju práci a těžko bývám alespoň z větší části spokojený, protože mám pořád pocit, že by to šlo udělat líp.
TAKŽE DEADLINE JE SPÁSA? Upřímně, já o takových věcech v souvislosti s uměním nerad mluvím, protože odborná veřejnost, i ta neodborná, která si většinou umělce nějakým způsobem romantizuje, tohle hrozně nerada v kontextu s uměním slyší. Pro většinu lidí představuje umělecký život svobodu. Oni dřou v korporátech nebo řídí nějaký svůj byznys a jejich kariéry jsou náročné, třeba je to i ničí… I když je pravda, že za to zase dostávají nějakou odměnu, která jim třeba umožňuje luxusnější život. Prostě už jsem se setkal se spoustou úspěšných lidí, kteří ode mě chtěli čerpat právě tu uměleckou nezávislost. Pravdou ale je, že to tak docela pravda není. Když chcete dělat umění opravdu naplno, tak to znamená ráno vstát, jít do ateliéru a být tam do večera a pracovat… Já na to nejsem nějak pyšný, jenom říkám, jak to mám a jak funguje můj způsob práce. Hodně lidí si myslí, že to je obdivuhodné, to samozřejmě lichotí, když mi někdo řekne, že to je vidět, jak dřu, ale já zároveň vím, že to není univerzální a nemusí to každému fungovat. Je v tom i určitá zodpovědnost k té kariéře, kterou se mi podařilo vybudovat, a nerad bych, aby ty roky dřiny přišly vniveč. Udržuju oheň, do kterého musím pořád foukat.
JAK SE POZNÁ, ŽE TO JE DOBRÉ? MÁTE NA TO RADU?
Vnitřní pocit. Který jsem se za ty roky naučil poslouchat. Ale znáte to, dostaví se, jenže pak se třeba párkrát vyspím a už ten pocit nemám. Výhodou je, že dnes už vím, jak s tím dál pracovat. Takovou intuici máme všichni, jenom se ji celý život učíme poslouchat.
Z VAŠÍ ZKUŠENOSTI, CO DNES POTŘEBUJE UMĚLEC, ABY SE PROSADIL?
Tuhle otázku dostávám často, i třeba od fanoušků nebo začínajících mladých umělců, a vždycky odpovídám, že kdybych to věděl, tak bych napsal bestseller, přeložil ho do padesáti světových jazyků a koupil si ostrov v Karibiku. Univerzální rada neexistuje. Já vždycky říkám, pokud to člověka baví, měl by nad tím míň přemýšlet a víc makat. Protože jenom přemýšlení o tom, co by umění mělo říkat navenek, je sebezničující, člověk se pak dostane do nějakého kruhu a vlastně nikdy nebude mít pocit, že to je dobré. Jediný recept na úspěch je intenzivní vytrvalá práce. A pak teda ještě, to je moje osobní zkušenost, nějaký životní příběh.
CO TÍM MYSLÍTE?
Třeba mně v začátku kariéry hodně pomohlo, že jsem vyrůstal na graffiti a street art. Já na otázky na tohle téma dnes hrozně nerad odpovídám a teď jsem o tom paradoxně začal mluvit sám… Ne že bych se za to styděl, ale už je to tak strašně dávno. Ale je to příběh, který část fanoušků na mé kariéře vždycky vzrušoval nebo zajímal. Příběh někoho, kdo v devadesátkách pomalovával vlaky a teď vystavuje ve velkých galeriích.
JÁ JSEM SE NA TO CHTĚLA SAMOZŘEJMĚ PTÁT TAKY. TŘEBA MÁM PŘIPRAVENOU OTÁZKU, JESTLI JE NĚJAKÁ ZEĎ, KTERÁ VÁM NEDÁ SPÁT?
Ne, už ne. Já jsem sedm let nesáhl na mural a už to nechci dělat. Myslím, že jsem dost pomohl, nejen já, ale i spousta kolegů, uvedení tohohle druhu umění v českých podmínkách a teď už to žije svým životem. Mám radost, že se to děje…
OK. TAKŽE ČÍM SE BAVÍTE TEĎ VY?
Chystám dvě výstavy. Jednu velkou ve španělské Marbelle, která má v SIN Gallery vernisáž 9. května a bude tam až do 31. července. Tuhle výstavu připravujeme už rok, těším se na to, bude to i za účasti našeho velvyslance. Druhá výstava je pražská, má vernisáž 23. května v Hauch Gallery v Karlíně a představuju tam, dá se říct, novou řadu nebo spíš nový přístup v mé práci. Abych uklidnil, určitě to není tak, že bych najednou uhnul úplně někam jinam, furt je mi to podobné, ale vlastně pracuju s trošku jinými tématy a technikou. Kombinuju dětské naiv ní kresby, jsou to přímo moje kresby, které archivovala moje maminka… Takže pracuju se svými kresbami, které pastelem zvětšuji až do olejových maleb. V těch obrazech je silný kontrast mezi takovou tou jako realističtější olejovou malbou a naivní kresbou. V důsledku to vypadá, jako kdyby vám dítě pomalovalo obraz. Ale tak jednoduché to samozřejmě není, má to koncepci a je to promyšlenější. Výstava v Hauch Gallery je premiérovým představením tohohle nového přístupu, v němž bych chtěl pokračovat, protože mě baví. No a příští rok mě čeká poměrně rozsáhlá, nebo poměrně hodně rozsáhlá výstava v Obecním domě. Úžasný prostor, velká výzva. Koncepce téhle výstavy ještě vzniká, i když s ředitelem Ježkem samozřejmě leccos plánujeme a těším se na to.
MÁTE SNY?
Víte, já vlastně žádné sny nemám. Ani dlouhodobé cíle. Protože to může být strašně demotivující. Já jsem takový ten poloplný pohár. To znamená, že nejsem optimista, ale realista. Já vím, že mě nikdy nebude zastupovat ani Perrotin, ani Gagosian nebo že nebudu mít nikdy výstavu vedle Jeffa Koonse. A mít právě to jako sen nebo metu by bylo úplně absurdní. Takže nemám sny. Leda v osobní rovině, tak bych chtěl mít hezký, klidný rodinný život. Protože já jsem ještě svobodný, ale za měsíc a půl mám svatbu, poprvé…
MOMENT, TAKŽE VY KROMĚ TĚCH DVOU VERNISÁŽÍ TEĎ MÁTE JEŠTĚ SVATBU?
Brutální, co? Já říkám, že dělám vlastně tři výstavy, protože svatba, to je svým rozsahem něco jako výstava. Vlastně jsou tam úplně stejný segmenty, jsou tam fotografové, kameramani, něco se instaluje, něco se někam vozí, je tam nějaká logistika, tiskoviny, i gastro mívám na vernisážích… Novinka jsou teda kytky, to je pravda.
TAK BUDEME DRŽET PALCE, ABY TO VŠECHNO VYŠLO. NA ZÁVĚR JEŠTĚ OČEKÁVATELNÁ OTÁZKA, JAK SE VÁM LÍBÍ ZDEJŠÍ GALERIE? Díky přátelství s Petrem Kolářem sem už pět let pravidelně jezdím, takže vidím, jak roste, vidím nové akvizice. Vždycky mi to udělá hroznou radost. Je skvělé, že se tady něco takového podařilo vybudovat, za mě je to úplně unikátní. Myslím, že to není jen pražská, řekl bych výjimečnost, ale unikát v rámci celé republiky. A to, že někdo to hřiště ještě na den zavře a místo golfu sem pozve lidi, aby se přišli podívat na umění… To teda klobouk dolů, protože to bych nečekal už vůbec. Je skvělé, když umění může lidi obohacovat. Ono každého zasáhne jinak, někoho třeba vůbec, i to je v pořádku, ale umění často startuje podvědomé procesy… Já jsem velký fanoušek galerií, navštěvuju je po celém světě, jezdím cíleně na výstavy. Ale sochy nebo objekty v takovém plenéru, to je velmi výjimečné. Ta rozlehlost a ta nekonečná dálka je úplně úžasná, tady vylezete na kopeček na jamku, pak se rozhlédnete a najednou uvidíte třeba Kolíbala… A to je neuvěřitelné.
_________________
PASTA ONER
Samozřejmě netajím své občanské jméno. Ten pseudonym pochází z mého graffiti období a mně tak přirostl k srdci, že už mi bylo blbé ho měnit. Poprvé jsem to použil v roce 97 a od té doby to takhle se mnou kráčí a vlastně jsem si na to tak zvykl, že mi to přijde běžné. Lidi mi říkají Pasto a já na to reaguju… A občanské jméno si nechávám doma. Pasta je prostě interpret. Je interpret mé tvorby, protože myslím, že umělec dnes má být schopen svou tvorbu i interpretovat.
Foto: Vojtěch Vlk