Fyzika, matematika, mechanika, odpory, čidla a elektrický proud — tímhle směrem měla původně jít životní cesta Lukáše Raise. V jedenadvaceti pracoval jako vyučený elektrikář, v pětadvaceti jako kuchař, pozor, taky s výučním listem. Ve třiceti začal studovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Jako nesporný talent získal hned v prvním ročníku Cenu rektora VŠUP a později během studia na UMPRUM ještě několikrát Cenu Katedry volného umění a Ateliéru sochařství. Dnes jeho vlastní ateliér sídlí v jedné bývalé tovární hale, kde je díky prosklenému stropu dostatek světla, které práce nutně vyžaduje. Že to vzdor hluku, kdy není skoro slyšet, asi není normální továrna, pozná člověk už venku, protože Lukášovy „šmodrchy“ se povalují i tam mezi zaparkovanými auty. Byla to pro nás fascinující návštěva.
„Jsou to vlastně kolena. Roura zahnutá v devadesáti stupních a její zpracování. A do nich se vejde celý kosmír,“ říká Lukáš Rais o svých dílech a o používaném materiálu. O tom, že má pravdu, se mohou přesvědčit i návštěvníci Galerie Golf Hostivař. Alespoň podle toho, co se děje na sítích, je jeho Anuloid nejvíce fotografovanou sochou hostivařské galerie. To se teď možná změní. Až donedávna vystavovala naše galerie pod širým nebem dvě umělcova díla, Anuloid a Propletence. Nyní se jejich počet rozšíří na tři.
Dobře, jsou to možná jenom kolena, ale jsou obrovská. Jsou vyráběná na zakázku?
Vůbec ne. Jsou to potrubí určená třeba pro ropovod, potravinářský průmysl nebo jimi někde teče kyselina a podobně. Jsou šedá, matná, neleštěná a teprve my jim v ateliéru dáváme péči a čas. A ona se nám za to odměňují. Není úplně jednoduché správný materiál sehnat, některý vyrábí Italové, Francouzi nebo třeba Finové… Od nich si to objednávají hlavně rafinérie. Těm je ale celkem jedno, jak materiál vypadá. To my je opracováváme, kalibrujeme, leštíme a čím víc času a energie jim dáme, tím víc z nich vytáhneme. Prostě když na nich strávíte těch 2 700 hodin času, tak vám to ten materiál vrátí.
Ateliér Lukáše Raise sídlí ve velké a dobře osvětlené tovární hale, v jaké by člověk čekal spíš autoservis. Že se tady něco děje, je patrné už zvenčí, protože sochy organických tvarů vytvořené z železných nebo ocelových kolen se „povalují“ i venku mezi zaparkovanými auty. Když pak procházíte halou, vidíte hromady kolen různých velikostí a průměrů třeba až půl metru. A pak vás Lukáš překvapí úplně jiným rozměrem:
Sháněl jsem jeden typ, který umí vyrobit jen v Itálii. Musel jsem si je jet vybrat osobně. Už to bylo takové malé zen-buddhistické cvičení, protože domluvte se s Italem v angličtině. Navíc, oni to vyrábějí pro průmysl, ten materiál má toleranci třeba 5 milimetrů. Jenže pro mě je i milimetrová odchylka hrozně velká. Potřebuju, aby to bylo co nejvíc kulatý, takže jsem vybíral kus od kusu. A to přesto, že tam necháváme přiznané svary. Tenhle materiál je zajímavý i tím, co se děje vevnitř, jakým způsobem fungují přítlačné a vymezovací mechanismy… Někdy se při modelaci stane i to, že do té sochy musíte trochu kopnout, aby se porovnala…
Totálně neorganický materiál rozehráváte v organických pohybech. A navíc takových, které nenechají oko v klidu, pořád nutí diváka hledat, kudy linie vede….
Co mě baví a co se snažím, je, aby ty sochy měly svůj tvar uvnitř, nesou si ho totiž s sebou. Když se to povede, dají se nainstalovat prakticky kamkoli. Nejsou invazivní a neruší. Vlastně jsou moje sochy svým způsobem až k „uzoufání statické“, ale to obvykle sochy dělávají. Nicméně pohyb je ukryt v tvaru a materiálu a není ho tam vůbec málo.
Jenže diváka statického nenechají, pořád ho baví se na ně dívat. Jsou neokoukatelné. Podle čeho jim dáváte názvy?
Každý by si měl sám najít, co v nich vidí. Proto si dávám na názvech hodně záležet, protože název je něco, co tu sochu může definovat. Ale když vidíte třeba tuhle (ukazuje na jednu z fotografií) a řeknete tomu: „Tak to je Archimedon,“ tak ten člověk ví stejně jako předtím.
Ale někdy jsou to příběhy. Když jsem byl na svatební cestě na Srí Lance, vymyslel jsem si sochu… a devět let mi trvalo, než mi došlo, jak to mám udělat. A když jsem ji měl hotovou, poslala mi moje žena, která šla náhodou do zverimexu, fotku nějaké psí hračky, která vypadala úplně stejně. Moje žena je výtvarnice, má na tohle oko. Hračka pro psy. Říkám tedy té plastice jednoduše Sirius, protože Sirius je psí hvězda.
Už jsem se za ty roky poučil
a kromě umělecké hodnoty
bohužel musím řešit i to,
aby vystavené sochy byly
vandalům vzdorné.
Jak práce na soše začíná? Kreslíte si je?
Já mám se skicou jako takovou trošku problém. Když jsem dělal knížku, chtěl po mě nakladatel, ať mu dám svoje skici. Jenže já mám všechny na účtech z hospody. Pro mě je nejdůležitější model. Nejde ovšem o vizualizaci vytvořenou na počítači, ale o prostý model v materiálu. Takže začínám modelem. Jenže před tímto krokem nosím svůj nápad dlouho v hlavě, někdy třeba rok, dva, tři a pořád hledám, jak to udělat, aby to bylo ono. Někdy to prostě trvá, než všechno zacvakne, kam má, tak jak to má být. Přitom to na konci vypadá tak jednoduše…
To vypadá řada z nich. Než si to člověk zkusí jenom namalovat.
Jo, to často slyším, že se to dá přece spíchnout za hodinku. Vždyť je to jen takovej šmodrch. To vřele každýmu doporučuju, jdi a zkus si to. Je pravda, že některé nápady vznikají rychleji. Třeba ty, když je pondělí večer a já vím, že mám ve středu prezentaci, na kterou jsem měl tři měsíce, a zrovna jsem přišel na to, že celý můj koncept, se kterým jsem pracoval, je úplně špatně. Víte, já mám ze školy spoustu kamarádů, geniálních sochařů, kteří mají skvělé nápady. Jen to nikdy nedotáhnou k realizaci. Oni ty svoje sochy vymyslí, nakreslí, namodelují, ale všechno to udělají v hlavě, ale problém je v tom, že je potom už fyzicky neudělají. A já se jich ptám, proč to neuděláte. Ale jim je to jedno, oni už ty svoje sochy viděli a to stačí. Některý věci prostě jdou a některý nejdou. A jde o to, vymyslet, jak udělat to, co nejde.
Proč jste opustil černou a přešel na nerez?
Nerez, přesněji leštěnou ušlechtilou ocel, používám pár posledních let, nevím přesně kolik, tak pět šest, ale to není důležité. Je to živý nebo spíše živoucí materiál. Odráží se v něm celý svět. Baví mě na tom to, že k plastice z tohoto materiálu nemůžete přistoupit, aniž byste ji částečně nedefinovala. Sama sebou, svojí tělesností. Když máte na sobě kupříkladu červené tričko nebo šaty, tak najednou socha zčervená. Stejně se plastika chová vzhledem k okolnímu prostoru a krajině, „kopíruje terén“, jak tomu s oblibou říkám. Když je posazená na trávě a je šedá obloha, je zelenošedá. Když svítí slunce a nebe je ozdobeno bílými oblaky, je proměnlivě modrá, zelená a bílá, taky hodně horká, protože je to železo. V určitou denní dobu se sochy stávají takové tekuté, likvidní. Když je nebe po západu slunce na horizontu oranžové, ale vysoko na obloze už jsou vidět hvězdy a noční temno, tak jsou skoro neviditelné. Jsou najednou takové oživlé. To mám rád. Mají pohyb uvnitř a taky kradou světlo. Jakýkoli zdroj světla, byť sebemenší sprostě šlohnou a několiksetkrát odrazí. Nejsou to uzavřený věci, podívejte tady (ukazuje další z fotografií), tady je vidět odraz v odrazu, odraz v odrazu, odraz v odrazu… celkem pětkrát. Odrazy tam prostě pracují.
Prvotní skici si kreslím
třeba na účty z hospody.
O čem přemýšlíte dál?
Chtěl bych třeba, aby se z několika mých věcí stala architektura. Třeba tahle (ukazuje na sochu Poupě), to je příklad, kde by to asi šlo. Mám také takový sen, musím to ale spočítat, chtěl bych udělat sochu, která plave. Která je ponořená ve vodě, ale neklesne úplně na dno, jen tak se vznáší v meziprostoru. Takže je to socha, kterou vlastně skoro nikdo neuvidí, jenom potápěči. Nebo mám ještě jeden plán, další z mnoha — chtěl bych udělat žirafu. Dělal jsem několikrát lamy, ty první jsou třeba v botanické zahradě v Troji, no a chci udělat žirafy. Protože žirafa je zvíře z jiného světa. Viděla jste toho tvora někdy běžet? Neuvěřitelné, pohybuje se úplně excentricky…prostě okouzlující!
Lukáš Rais
Lukáš Rais se narodil v roce 1975 v Sokolově, a jak říká, do svých 25 let o umění víceméně ani nezavadil. Zato o dalších pět let později, ve třiceti letech, už byl posluchačem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. „Cítil jsem se velmi nedostudován a přišlo to přesně včas,“ vzpomíná. Jeho okolí prý takový životní veletoč nijak nepřekvapil, protože se, jak sám říká, vždycky pohyboval spíš mimo výseč. V roce 2006 získal na škole Cenu rektora. Nyní, o 16 let později, má za sebou řadu samostatných i společných výstav a jeho sochy a reliéfy obohacují sbírky řady sběratelů. Potkávat je můžete i při cestách Prahou, například v Klementinu, na Barrandově, na Proseku, v botanické zahradě a samozřejmě u nás v Hostivaři.
Více na www.lukasrais.com/
Foto: Vojtěch Vlk