„Jeden z hráčů mi po hře nadšeně řekl, že tohle hřiště je prostě úžasné. Takže jsem místo rutinní  kontroly, kdy člověk krásu hřiště  pořádně ani nevnímá, vzal hole  a šel si taky jednou normálně  zahrát. A musím potvrdit, že nejen krásou, ale i kvalitou naše hostivařské hřiště stojí za to,“  říká ředitel areálu Honza Šonka.

Ne že by hokejové hřiště nepotřebovalo led jako zrcadlo nebo  fotbalový trávník zelený pažit,  ale rozsahem péče a vnějších  vlivů, které prostě nelze ovlivnit a někdy ani předpovídat, se  s golfem dá srovnávat nejvýše  lyžařský areál. Golfová hřiště  jsou výjimečná svou rozlohou, diverzitou, potřebami, ale  i totální závislostí na okolním  prostředí, počasím počínaje  a dopravní situací či hnízdním  ptactvem konče. Dennodenní údržba, kterou  areál (golfový i lyžařský) vyžaduje, a především nutnost  znalosti přírodních zákonitostí,  tradičních postupů i nejmodernějších technologií z něj dělá  výjimečné místo, kde se věda  potkává s manuální prací ve  společném úsilí — aby se vám  hezky hrálo.

Andrej Halada ve své knize  Golfová hra v proměnách času  píše, že první golfová hřiště,  která vznikala od zaznamenaných počátků hry v 15. století do  poloviny 19. století především na  skotských pobřežních pásech,  linksech, byla současně první  ekologická sportoviště. „Rostla  zde především tráva, nejsou tu  prakticky žádné stromy, pouze  menší keře. Vítr a četné deště  také vytvořily specifický reliéf, vlnící se terén — duny. Trávu zde nakrátko spásaly ovce či jiná zvířata, zavlažování přicházelo z celoročních srážek. Tyto plochy posléze hráči prohlásili za ‚hratelné‘. Za jediný projev lidské činnosti lze považovat určení jamky, snad i její částečné vyhloubení, pokud nešlo o díru po hrabavém zvířeti,“ stojí na straně 163.

Později se k linksovým hřištím  přidala hřiště parková, zaplněná  stromy, keři, bunkery, jezírky,  mostky a kdo ví čím. Golfové  hřiště se svým způsobem stalo  svébytným a rozpoznatelným  krajinářským prvkem. Jasně, že  ten příměr s ekologií je trochu  nadsázka a že některá hřiště,  hlavně zahraniční, se svým přístupem k okolí pohybují spíš na  hranici kýče. Jenže v Hostivaři  ani jedno z toho neplatí. Jako  důkaz přikládáme nejen aktuální fotografie hostivařské osmnáctky, ale i povídání s jedním  z nejpovolanějších znalců hostivařské zeleně, přírodních zákonitostí a vlastně každičké pídě  čtvereční Galerie Golf Hostivař.

Tomáš Dymeš: Hledat na internetu heslo „jak  na zelený trávník“ je nesmysl

První otázka je jasná: Zima byla  podivná, na jaře rekordně neprší,  letní dny střídá noční mráz a do  toho je ve vzduchu písek ze  Sahary. Horší podmínky podle mě  už asi těžko hledat, ale hostivařské  hřiště je v dobré formě a všichni  o tom mluví. Jak se to dělá?

To vlastně není pravda. To dřív  bývaly zimy, kdy jsme měli  hřiště měsíc a půl pod sněhem  a nevěděli jsme, co se na té trávě  děje. Dneska ho můžeme celou  zimu kontrolovat a choroby zachytit v zárodku. Ale je to pravda,  že ostatní pražská hřiště jsou  v tuhle chvíli v horším stavu,  nevím, co kde vymýšlí… Já se  malinko držím hesla, které se mi  hrozně líbí, že největší brambory  má línej sedlák. A vypadá to, že  u golfu to opravdu platí.

NEVÍM, JESTLI TOMU VĚŘIT.
Jo a ne. Naše hřiště je zatížené  a velmi intenzivně, celou zimu.  U nás se prostě celou zimu hraje,  a protože jsme v Praze, chodí  sem v zimě fakt hodně lidí.  Počasí to dovolí, Praha, která  se dneska nazývá tepelným  ostrovem, má vyšší teploty než  jižní Morava, takže u nás díky  dobrým podmínkám hrajeme  pořád a hráči ten trávník fakt  zatěžují. Nejen na hřišti, ale i na  drivingových greenech, kterých  máme dnes sedm, hrajeme celou  zimu, a to i když trošku mrzne.  Protože když třeba v prosinci  v pět zapadne slunce a začne trochu přimrzat, tak já nemůžu jít  a všechny z těch greenů vyhnat,  protože jsem zrovna změřil teplotu… Nehraje se, jenom když  jsou velké mrazy nebo ráno, dokud je jinovatka. Nikde v republice nedostává golfový trávník  tak zabrat jako u nás. No, a on to  vydrží.

TAKŽE — JAK SE TO DĚLÁ?
Máme za ty roky vyzkoušenou  jednoduchou údržbu a málo,  opravdu málo velkých invazivních zásahů. Naopak máme  hodně těch neinvazivních, které  hráči moc nevnímají, nebo snažíme se o to, aby je moc nevnímali. Jestli mám říct konkrétní  příklad, tak velký zásah je třeba  použití takových těch velkých  dutých hrotů, kterými se kypří  substrát. Je to něco, co vlastně  štve úplně všechny, hráče, údržbáře a podle všeho někdy i ten  trávník. My používáme hroty  tenké a jemné a tuhle údržbu  děláme častěji. Ten proces je  úplně stejný, trávník se otevře,  větrá, tráva může růst. Není to  pro trávník tak náročný zásah,  a i když se musí dělat častěji,  hráči tenhle typ údržby prakticky nevnímají a hrají vlastně  stále na stejně kvalitním  greenu… Obchodně to vychází  taky dobře, nemusíme dávat  slevy, které se v období údržby  těmi dutými hroty všude dávají,  protože na těch greenech se  nedá moc hrát, nemusíme kupovat tolik písku… A tomu trávníku výměna vzduchu a zasakování stačí natolik, že jsou greeny  prostě pořád v dobrém stavu.

DÁ SE ŘÍCT, ŽE JE TO TŘEBA  ROZDÍL MEZI STAROU  A NOVOU ŠKOLOU?
Možná, nevím. My třeba naše  greeny taky málo hnojíme.  Hnojíme je tak málo, že nám  vlastně málo přirůstají a netvoří se na nich tolik plsti.  Granulovanými hnojivy je nehnojíme už prakticky vůbec.  Poslední roky používáme jenom  listovou výživu. A navíc ji ani  moc nekupujeme u profesionálních obchodníků s trávníkovými produkty pro golf, ale  bereme spíš od dodavatelů pro  zemědělství. Protože kdybych  koupil nějaký přípravek, který  vyrobila třeba britská firma,  s krásným obalem, kde bude  napsáno, že obsahuje železo,  trošku dusíku, mikro prvky, hořčík, draslík, pak nějaké rostlinné  výtažky a další bio stimulanty,  aby ten trávník byl odolnější  stresu, suchu, zasolení a dalším vlivům, tak ten kanystr sice  tohle všechno opravdu bude  obsahovat, ale v úplně stopovém  množství. Museli bychom do  toho dávat vagony, spoustu peněz a kupovat to hodně často. To  nechceme. Kupujeme u výrobců  rovnou čisté suroviny, přírodní  látky na ochranu rostlin, které  se používají v biozemědělství,  takže ani nepodléhají registraci,  a mícháme si to sami. Kluci pak  jezdí na takovém tom velkém  postřikovači se záběrem pět šest  metrů a rozprašují na trávník  podpůrné přípravky, třeba… Ne,  neřeknu ti to, je to moje tajemství. Ale za ty roky se nám osvědčuje, že to opravdu funguje.  Jsme schopni si s tou trávou  hrát a držet ji ve stavu, že nám  málo přirůstá a přitom ji máme  krásně zelenou. Ale aby to celé  nevyznělo jinak, i my občas používáme granulovaná hnojiva.  Třeba v místech, kde hodně jezdí  buggyny nebo technika, protože  potřebujeme, aby tam tráva  rychle regenerovala a rostla.  Hnojivo samo o sobě neškodí,  i když spousta lidí to dneska  zemědělcům zazlívá. Hnojivo je  tu proto, aby vyživovalo rostliny,  a když se používá dobře, tak ty  rostliny ho bezezbytku zužitkují.

KDE SE TYHLE POSTUPY UČÍŠ?
Je to takový koníček, jako vaření. Je to celoživotní vzdělávání a hledání, zkoušení, koukáme, co používají v Kanadě,  v Austrálii, v Americe, mám  kamaráda Pepu Straku, to je  soudní znalec v oboru trávníkářství. S ním se radím a posíláme  si vzájemně články…

KAŽDÁ ZEMĚ JE ALE JINAK  CITLIVÁ NA POUŽÍVÁNÍ  CHEMIE, NENÍ TO TAK?
Jasně. Nejcitlivější jsou severské  země. Tam to omezili opravdu  hodně, a to podle principu  počet zásahů na plochu. Je to  povolené množství gramů na  metr čtvereční hřiště, i když je  potřeba vědět, že ty neošetřuješ celé hřiště, staráš se hlavně  o greeny a odpaliště, to je třeba  5 % plochy. Ale tedy nejpřísnější jsou seveřani a hned další  země, která je za nimi, je Česká  republika. U nás je povolený  jeden fungicid, přípravek proti  houbovým chorobám, a šest herbicidů, to jsou přípravky proti  nežádoucím plevelům. A jsou to  navíc přípravky, které jsou velmi  bezpečné z hlediska zátěže pro  životní prostředí, pro hráče i pro  lidi, kteří s nimi pracují.

ŘÍKÁŠ, ŽE TO DĚLÁŠ DVACET  LET. JE NĚCO, V ČEM SE TVOJE  PRÁCE ZÁSADNĚ PROMĚNILA?
V souvislosti s tím, o čem se  bavíme, bych řekl, že jsem se  naučil dívat se na věci z druhé  strany. To je klíčové. Nesedím  u Googlu a nehledám, čím postříkat trávník, aby byl nejhezčí. Hledám, kde se daří  hlísticím. Dívám se, jak s tím  bojují pěstitelé ovoce a zeleniny… Nehledám, jak to zničit.  Musíš na to jít obráceně, najít si  ten patogen a zkoumat, co mu  vyhovuje a co má rád. Díky tomu  zjistíš, kde a proč neroste, a to je  to, co potřebuješ vědět a použít.  Ale googlit odpověď na otázku,  jak zlikvidovat plíseň sněžnou,  to nefunguje… My dnes používáme věci jako kapalné železo  nebo kyselinu citronovou, která  je v potravinářské kvalitě a můžeš si ji dát doma klidně do kompotu. A tohle je podle mě cesta,  protože reálně hrozí, respektive  je to světový trend, že budou při  údržbě trávníků zakázány kompletně všechny chemické látky  a zůstaneme u toho, že budeme  moct používat jen přípravky nechemického původu. Ale to není  problém, výzkum a vývoj jde  rychle dopředu a vzniká spousta  nových látek na přírodní bázi,  které fungují, a my s nimi  v krátké době dokážeme chemii  nahradit. Aminokyseliny, výluhy  z kompostovacích čajů a podobně… A my to už v Hostivaři  používáme

A CO SE NAOPAK NEZMĚNILO?
Greenkeepeři. Mám v týmu pár  kluků, co u nás pracují od začátku. Nejen že o tom hřišti vědí  úplně všechno, ale především  ho mají za vlastní, je pro ně důležité, aby bylo co nejlepší. To je ohromná přidaná hodnota.

BAVILI JSME SE ZATÍM „JEN“ O TRÁVĚ, ALE TO, ŽE JE HŘIŠTĚ  KRÁSNÉ, NEDĚLÁ JEN TRÁVA.  CO SI PAMATUJU, DÁVAL JSI VŽDYCKY VELKÉ ÚSILÍ DO PÉČE O MÍSTNÍ STROMY.
Hlavně jsme tady hrozně moc stromů vysadili. Zůstalo tady  pár starých stromů, nejčastěji  jsou to břízy, které bohužel postupně prosychají. Nahrazujeme  je hlavně javory a duby. Těm to  tady docela jde, myslím, že za ty  roky jsme tady vysadili na dva  tisíce stromů. Hezké na tom je,  že si s tím můžeme hrát. Nejsme  v chráněné oblasti, takže nepodléháme některým normám,  proto jsme sem mohli vysázet  i neobvyklé stromy, jako jsou  třeba americké duby a americké  javory. Ony mají stejný habitus, v létě nepoznáš, že ten strom je tak trochu exotický, ale na podzim se zabarví úplně jinak, do ruda, do červena, pro naše lesy nepřirozeně… Myslím, že hráčům se ta barevnost velmi líbí.

LIŠÍ SE NĚJAK PÉČE O PŮVODNÍ  A NOVOU DEVÍTKU?
Výsledkem naší práce musí být, že všechny jamky budou vypadat stejně, bez ohledu na to,  která je která. Ale je pravda, že  nové hřiště je pořád jakoby hladové, potřebuje doplňovat živiny,  potřebuje vyšší péči. Navíc  oproti tomu původnímu, které  je chráněné stromy a kopci, jsou  nové jamky o trochu výš a naklopené na západ, nechráněné,  takže daleko víc vysychají.

JAKOU HROZBOU JE  PRO VÁS SUCHO, KTERÉ  MOŽNÁ V LÉTĚ PŘIJDE?
To víš, že se bojíme. V Hostivaři  se snažíme s vodou hospodařit,  vlastně nevím, že by to někde  jinde dělali podobně jako my.  Zadržujeme dešťovku a doplňujeme ji podzemní vodou ze  studní a vrtů. Máme tři retenční  nádrže, které mezi sebou podle  potřeby přečerpáváme. Prostě  se staráme. Máme celkem  33 greenů a nemůžeme je nechat  uschnout.

POSLEDNÍ OTÁZKA: ZMÍNIL JSI BUGGYNY, ZMĚNILO SE NĚCO OD DOBY, KDY SE POUŽÍVAJÍ?
Nemyslím. Jednou se nám tady  mezi sebou hráči málem porvali,  když jeden na druhého řval, že  jezdí moc blízko ke greenu. Když  jsme buggy v Hostivaři zavedli,  řekli jsme si, že nebudeme dělat  skoro žádná omezení. Na některých hřištích je třeba dovoleno  jezdit jen na dvacet metrů od  greenu a směřovat buggyny do  určitých tras. My jsme to neudělali. No, a občas se stane, že  někdo, kdo je na tato pravidla  zvyklý, vezme spravedlnost do  svých rukou. Nám ale stačí, aby  s tím lidi nespadli do rybníka  nebo neujeli z areálu. Jsme schopni si s tou trávou  hrát a držet ji ve stavu, že  nám málo přirůstá a přitom  ji máme krásně zelenou. Výsledkem naší práce musí být, že všechny jamky budou  vypadat stejně, bez ohledu  na to, která je která.