„Líbí se mi tu,“ říká Michal Trpák o Galerii Golf Hostivař. „Mám rád veřejný prostor a instalaci v něm. Je jedno, jestli je to ve městě nebo v krajině. A tohle je určitě zajímavý prostor.“ Naše setkání proběhlo při již několikáté návštěvě tohoto talentovaného českého sochaře v hostivařském golfovém areálu. Jejich výsledkem jsou dvě instalace a několik nápadů, co zrealizovat. „Chci s tím pracovat, protože ten prostor mě baví,“ říká autor soch Humanoidi a Mazlík, které můžete na hostivařském hřišti vidět už dnes.

Pocházíte z umělecké rodiny?

Vlastně moc ne. Táta sice po revoluci ilustroval několik knížek pro děti, které i psal, a maloval trochu obrazy, ale výtvarnou školu nestudoval. Ani já jsem původně neměl nic uměleckého studovat, rodiče říkali, že půjdu na střední ekonomickou. Mě sice vždycky bavilo něco tvořit, malovat nebo modelovat z hlíny, nakonec to ale byla dost náhoda. Byl jsem u nás v Budějovicích na veletrhu vzdělávání a tam jsem si dělal na počítači test, na co bych se hodil. Výsledkem byly v první řadě výtvarné sklony, pak cestování a ekonomika byla až někde dole. Když jsem to přinesl domů, rodiče to vzali vážně a začali hledat možnosti. Pak nám kdosi poradil, že v Českém Krumlově je výtvarná škola, která pořádá den otevřených dveří. Jeli jsme se podívat a já jsem po té návštěvě rovnou věděl, že chci být sochař. Protože sochaři tvořili z kamene na školním dvoře… Byli pěkně venku, ne zavření v učebně. To rozhodlo.

Myslíte, že odborné vzdělání je pro umělce zásadní?

Myslím, že spíš ne. Škola vám umožní, že se dostanete do určité komunity. Já jsem střední škole vděčný, že umím řemeslo. Umím vymodelovat postavu, udělat na ni formu, odlít to z jakéhokoli materiálu. Umím pracovat s kamenem. Střední mi dala řemeslo. Vysoká škola mi pak umožnila dvě stáže v cizině, a to bylo hodně zajímavé, byla to možnost být v komunitě výtvarníků a profesorů a vidět, jak o té práci kdo přemýšlí. Ale nezbytně nutné to není. Lidi, co tyhle školy studují, v sobě tu potřebu tvořit většinou prostě mají. Ta je zásadní. A škola pak studenty nějak ohýbá a snaží se formovat jejich výtvarné vnímání, někdy dobře, ale někdy zbytečně moc… Jenže vždycky pak může přijít někdo z druhého konce světa, totálně bez výtvarného vzdělání, kdo to všem nandá, protože to, co bude tvořit, bude prostě skvělý. Umění je vždycky o emoci a subjektivním pocitu a vnímání a hledat v něm nějakou objektivitu prostě nejde. Takže studium určitě můžete využít, ale nezbytně nutné není.

Čím vás baví právě veřejný prostor?

Když to trochu srovnám, práce pro galerii, to je taková výstavničina. Čistý bílý prostor, kam můžeme umístit cokoli. Ale venku, tam musíte pracovat s měřítkem a s okolím. Je to golf, město, pěší zóna nebo park, i to určuje, jak konkrétní socha komunikuje a jak na místě zapadne. Kontext místa může soše pomoct, ale i ublížit. Socha, která vám v ateliéru přijde obrovská, se může ve veřejném prostoru ztratit. Anebo naopak zazářit. Když dělám sochu na konkrétní místo, je právě to dané místo stoprocentní inspirací. Vymýšlím to přesně tak, aby tam socha fungovala a byla v dialogu s okolím. Netvořím ale jen takové sochy. Jsou věci, které dělám, protože si je chci udělat, nemají dané umístění. Mám nějaký nápad, potřebu a třeba i peníze, abych je do toho investoval… Tak pak vzniknou sochy, které jezdí po výstavách, nebo je různě instaluju a až časem si najdou to svoje trvalé místo… Nebo taky ne.

A jaký máte ke svým dílům vztah? Máte třeba nejoblíbenější?

Já mám většinou nejradši to, které zrovna dokončím. Ono každé z nich má nějaký svůj příběh, něco v něm bylo zábavné nebo i trochu utrpením, když vznikalo. Příklad? Třeba socha, která vznikla na sochařském sympoziu galerie Klatovy Klenová. Jsou to takové tři hlavy v krajině, kde je můžou lidi roztočit, je to vlastně parafráze na modlitební mlýnky v Nepálu. A tohle místo i celou tu instalaci mám moc rád. Nebo jsem třeba instaloval sochy na zámořské výletní lodi. Moje sochy tam v atriu cestují napříč oceány. Byla to z pohledu zkušeností zajímavá práce. Přitom ale to samotné prostředí nebo představa, že si zaplatím pobyt na takové lodi, mě vůbec nepřitahuje. A pak jsou věci, které nemají ani žádnou velkou slávu, ani finanční dopad, ale pro mě jsou kolikrát zábavnější a zajímavější. To je třeba socha, kterou jsem dával pod vodu na Lomečku u Domažlic. Je to velká pětimetrová hlava s lodním šroubem, většina té sochy je pod vodou. Mě to ale bavilo tím místem a tou instalací.

Baví vás veřejný prostor, tvoříte pro něj. Jste zakladatelem festivalu Umění ve městě, který už patnáct let přiváží do Českých Budějovic a dnes už i řady dalších měst venkovní instalace. Myslíte, že kdyby se na školách učila estetická výchova, uměli by se lidé k veřejnému prostoru chovat lépe?

Já doufám, že právě my takovou estetickou/sochařskou výchovu děláme naší výstavou Umění ve městě. Začínali jsme před patnácti lety, původně jako čtyři spolužáci. A mám pocit, že za těch patnáct let se vztah lidí k sochám zlepšil. Nejdřív nám nadávali, co ve městě instalujeme za „nesmysly“ a že to je třeba rezavé, ale každý rok přibývá lidí, co chodí s mapkou a obejdou si postupně všechno, co se v Budějovicích vystaví. A my jsme se také za ty roky poučili a kromě umělecké hodnoty bohužel musíme řešit i to, aby vystavené sochy byly vandalům vzdorné. Velké, těžké, neodnositelné, nepovalitelné a pokud možno nezničitelné.

A když vaše dílo přesto někdo poškodí, jak se s tím vyrovnáváte?

Nejdřív jsem z toho býval něšťastný. Ale pak jsem si uvědomil, že když to dílo dávám do veřejného prostoru, tak ho prostě dávám všem všanc. A že musím počítat s tím, že ne všichni ve společnosti jsou uvědomělí a že se budou jen dívat a mít z instalace radost. Zvlášť na konci páteční nebo sobotní noci a po pár pivech to měly sochy těžké. To pak mají lidi spoustu nápadů a také bohužel spoustu síly.

Dovedete třeba pochopit mentalitu sprejerů? Je to taky potřeba tvořit, i když často s nulovým talentem?

Je v tom rozdíl. Když někdo jen chodí a háže svoje tagy na co nejvíc fasád, aniž by tam byl nějaký hlubší záměr nebo smysl, tak to je podle mě vandalismus. Ale ve chvíli, kdy oživím betonovou zeď nějakým murálem a přidám k tomu ještě něco navíc, pak už jde o něco jiného a může to být fajn. Vždycky je to o té pohnutce, o záměru, co chci dělat a proč. A samozřejmě o schopnosti rozlišit, kde ty stopy zanechám.

Na čem teď pracujete?

Pro jeden developerský projekt v Modřanech připravuju sochy, před každým domem bude jedna. Celkem jich bude pět, dvě už jsou na místě. Pak jsem se před pár lety pustil s architekty do tisknutí betonu na 3D tiskárně. Teď v tomhle projektu připravujeme dvoupatrový dům do Kanady. A sám dělám světelné obrazy, což jsou letos novinky, kombinace skla a laserovaného plechu.

Materiály střídáte často, baví vás to?

Hodně. Já rád zkouším. Vlastně je to tak, že když si něco osahám a už se v tom cítím bezpečně a mohl bych to rozvíjet, tak mě to přestane bavit. A místo toho si najdu zase novou technologii a nový materiál. Začínal jsem s kamenem, pak jsem modeloval a odléval, pak přišlo sklo, teď kombinuji zámečničinu, svařování nerezu, plechů a skla. A ještě 3D tištěný beton.

 

Michal Trpák
Sochař. Autor desítek realizací v České republice i v zahraničí. Založil a od roku 2007 každý rok pořádá výstavu Umění ve městě v Českých Budějovicích, stál také u zrodu pražského sochařského festivalu Sculpture line. Vedle sochařství se věnuje třeba architektuře s ateliérem Scoolpt.

Více na www.michaltrpak.com

 

Foto: Vojtěch Vlk