„Je to hra s prostorem,“ říká o svém oboru sochař Jakub Flejšar. S jeho díly se v Hostivaři můžete setkat na hřišti, u místního pivovaru H2 i v jeho interiéru. „Myslím, že máte nějakým způsobem obsáhnout prostor tak, aby tam ta věc fungovala. Záleží proto na prostoru… a na lidech.“

Byl prostor inspirací i pro vaše hostivařské instalace?

S Místo-držitelem to bylo opačně, jako první byl nápad na sochu, pak až jsme hledali místo, kde bude. Na to má ale Petr Kolář oko, takže když sochu uviděl, věděl, kam ji postaví. U Hostivaru to bylo přesně naopak. Nejdřív jsem viděl pivovar… Bylo jasné, že to bude sedící figura. Pivovar bude jako židlička a ona bude sedět na něm, to nás napadlo rychle. A pak jsme ještě řešili, jak to rozehrát dál. Mně téměř nikdy nefunguje, když je ta figura sama, takže jsme rozhodli, že budou dvě.

Potřebovaly společnost?

Pokaždé, když zkouším nějak samostatně posadit figuru, působí jako osamělý člověk. Samostatná figura v sochařině, to bývají většinou pomníky. Ale to je úplně jiný obor, než dělám já. Vždycky říkám, že když někam figuru posazuju, tak to musí být místo, na který bych si sedl taky a díval se z něj. Socha nemůže jen tak sedět a čučet do stěny, to nedává smysl. Musí to být figura, která funguje, jako bych fungoval já, kdybych já byl tou sochou.

A kromě střechy Hostivaru – je takové místo, kam byste se posadil?

Těch je… Zrovna dneska jsem jel zatáčkou u Chotkových sadů, tam je úplně neuvěřitelný výhled na Prahu, tam by to mělo smysl. Ale těch míst jsou tisíce…

V této souvislosti – potkala vás nějaká zakázka, která byla opravdu oříšek?

Ona je svým způsobem oříšek každá. Nejdřív se nadchnete, pak se vám do toho trochu nechce; musíte to brát jako výzvu a tak trochu se donutit myslet jinak, vynalézáte vlastně ideální tvar pro daný prostor. Abych to vysvětlil, já nemám moc rád samotnou část instalace na místě. Mě strašně baví vymýšlet, navrhovat, jak to bude vypadat, ale vy pak k tomu ještě řešíte praktické věci, třeba aby to na někoho nespadlo. A tohle nikdy nefunguje tak, jak si předem představujete. Já samozřejmě nejsem inženýr, často si vše nechávám spočítat statikem, řeším věci předem, a i tak mě to často na místě překvapí. Právě třeba sedící figury jsou v tomhle kontextu takový vděčný, na rozdíl od stojící sochy u nich nemusíte řešit žádný sokl. Stojící socha je vratká. Ale obecně, když to potom všechno sedí, jak má, máme super pocit.

A co velikost, je to nějaký limit?

To se nedá říct. Velká socha je složitější tím, že ji musíte mít vymyšlenou a spočítanou, je na ní víc práce, delší sváry, musíte víc promýšlet výrobu… ale jinak ne. Ale je pravda, že čím je větší socha, tím víc se cítíte jako frajer. Obří věci jsou nějakým způsobem fascinující. Když budete mít největší sochu na světě, tak vás všichni budou obdivovat jako toho, kdo má největší sochu na světě. Tak to v tom našem oboru je. V Hostivaru jsou moje největší figury, nejtěžší socha je zase taková abstraktní slepice, ta měla asi 3 tuny. To jsou věci, které si zapamatujete.

Když už se bavíme o prostoru, co říkáte na golfová hřiště? Krásně kultivovaná krajina, nebo kýč?

Kýčem bych to nenazval. Je to zábava. Jako stadion, je to prostě něco, co je umělý. Znám jen Hostivař – kde jsme fotili v nádherný podzimní den a já nikam nespěchal a bylo tu božsky – a pak ještě hřiště ve Varech, protože tam mám taky sochu. Asi neumím poznat rozdíly, ale věřím, že existují i šílené, kýčové projekty. Příroda má podle mě kouzlo tím, že žije – roste, mění se, jak se jí zachce – tu nepřekoná sochař ani architekt. Čím víc ji přetváříme, tím víc se nám ztrácí. Nejhezčí je syrová, ale takovou ve městě nebo na golfu nenajdeme…

Má pro vás význam, zda bude vaše dílo stát u soukromého objednatele nebo ve veřejném prostoru?

Je mi to jedno – jde o prostor. Když je dobrý prostor, je větší tlak vymyslet kvalitní, chytrou věc. Ale jestli to je veřejný nebo soukromý, to nerozlišuju. Jsem rád, když tvořím pro toho, kdo tu věc chce přímo ode mne.

A když je prostor, řekněme, složitý?

Často jsou hrozně hezký sochy ty, který jsou téměř neviditelný. Víte o nich jen vy, když se jdete projít, ale většina lidí je vůbec nezaznamená. Ale pak jsou prostory, který jsou takový trochu tupý a plastika tam má hrát ústřední roli. Jednou jsem dostal zakázku pro prostor v domě pod schody. Byla to kancelářská budova, krásná čistá prosklená budova a majitel řešil problém, že si pod schody pořád někdo odkládá věci, kolo nebo nákup. Místo cedule se zákazem se rozhodl, že to vyřeší tím, že tam dá sochu. Takže jsem dělal sochu pod schody, do prostoru, který, řekl bych, byl až blbej, takovej nešikovnej trojúhelník – a nakonec to vyšlo úplně skvěle – socha doplňuje prostor – win-win. Člověk si říká, že s každou zakázkou se učí něco nového, často si říkám: „Těch prostorů přeci nemůže existovat tolik, abych zkušenost s nějakým prostorem nevyužil znovu.“ Ale popravdě zatím jsem nikdy nepotkal ten samý prostor dvakrát. Pokaždé je to jiné, jiná energie – či jak to nazvat – a já neustále vymýšlím něco nanovo, něco jinak, v jiném měřítku, a hlavně pro někoho jiného. A to je taky hodně ovlivňující.

Odmítl jste nějakou realizaci?

Jednou. Pozvali mě na novou zahradu, byl to docela pěkný dům, ale na zahradě nebylo nic, žádný strom, jen taková placka nízce sestřiženého trávníku. Ta socha by neměla s čím fungovat, strhávala by na sebe veškerou pozornost a to by nebylo dobře. Takže jsem odmítl s tím, že počkáme, až tu zahradu dořeší.

Chodíte si své instalace kontrolovat?

Kontrolovat ne, ale když jedu kolem, tak se dívám, jak ty věci stárnou. Nejsem ani moc pintlich na to, aby se něco někde nepoškrábalo, říkám si, že všechno jde opravit, a neřeším to jako umělecký dílo, ale normální věc, která se někam dává. Když poškrábete železo nebo uděláte díru, tak ji zavaříte, když se utrhne noha, tak ji opravíte, nebo to uděláte znova… Dokonce mi říkali, že v Hostivaři někdo prodal dům i s mojí sochou a noví majitelé to moc neřešili, vzali to jako nějakou železnou, prorezlou a z části odrezlou věc a hodili k popelnici. A někdo šel okolo a říkal si, počkat, tohle je Flejšar, zazvonil a zeptal se, jestli si to může vzít. A moje socha žije jinde dál.

Někdo měl docela štěstí.

I já mám obecně strašný štěstí na lidi. Martin Kulík, Petr Kolář, to je parta, která mi dává krásný práce, díky nim se mi to rozjelo a teď se ozývají další a často velmi zajímavý lidi, kteří o umění přemýšlejí a baví je to. A to baví mě…

Golfistu po vás v Hostivaři ještě nechtěli?

Ne. Teď budu pro někoho jiného dělat gymnastu. Ale všechno jde vymyslet. Nedělal bych to moc konkrétně. Pořád si myslím, že jsem zbytečně moc ukecanej, že by to šlo ještě stáhnout na nějaký minimum. Tohle by byl třeba jen pohyb. Švih. Protože ten je zajímavý. ◾

Kdo je Jakub Flejšar?

V roce 2007 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Jakubovu tvorbu charakterizují složité sochařské celky připomínající figury nebo abstraktní objekty vycházející z tvarů figur z přírodních fragmentů – nejčastěji dřeva. Umělecká díla jsou inspirována přírodou a mystickou kulturní tradicí. I přes drsný vzhled použitého materiálu působí výsledný celek velmi jemně a harmonicky, díky čemuž jsou umělecká díla přirozená, neruší a dobře zvýrazní daný prostor. Jakub se věnuje snowboardcrossu, je trenérem juniorské snowboardcrossové reprezentace a Evy Samkové. Sám je bývalým reprezentantem ČR a několikanásobným vicemistrem republiky.

Foto: Vojtěch Vlk (foto Jakuba) a Petr Červenka (sochy u pivovaru)