Socha má žít mezi lidmi

„Jestli je někdo slavný, nebo umře v chudobě, tím se hodnota umění neměří,“ říká Čestmír Suška

Helma, Ježovka a Velká roura. Tvorbu Čestmíra Sušky můžete v Galerii Golf Hostivař potkat hned na třech místech a pokaždé ho tak zastihnete v jiné etapě posledních třiceti let jeho práce. A krom toho si takové setkání můžete dopřát na řadě dalších míst republiky, protože jako umělec je často žádán, aby instaloval svá díla ve veřejném prostoru. Trvale nebo dočasně, hlavně je potřeba říct, že těm sochám to tam zatraceně sluší.

JE GOLFOVÉ HŘIŠTĚ PRO SOCHY DOBRÉ PROSTŘEDÍ? MYSLÍM TO TAK, ŽE TO NENÍ ANI PŘIROZENÁ PŘÍRODNÍ SCENÉRIE, ANI GALERIJNÍ PROSTOR, JE TO DESIGNOVANÁ KRAJINA, A NAVÍC SPORTOVIŠTĚ.

Nevím, jestli můžu říct, že je golf ideální místo pro sochu, ale je to jedno z míst, kde funguje dobře. Je to něco jako park, taková milá krajina. Každé umístění má svoje specifika — město, krajina i golfové hřiště. A mně přijde dobrý nápad sochy do takového prostoru umisťovat. Přijde mi dobré, že je tam aktivní pohyb lidí. Ale hlavní smysl mého počínání naplňuje především to, že někdo přijde a vybere si sochu, kterou chce mít, která se mu hodí. To mi přijde bezvadné.

ALE PŘESTO, JE TO HODNĚ JINÉ. KDYŽ JDETE DO KAMENNÉ GALERIE, JDETE SE CÍLENĚ NA NĚCO PODÍVAT…

Galerie má výhodu, že je pro umění připravená a ono tam má takové svoje teplé místečko. Je tam všechno, co je potřeba, a umění tam vypadá dobře. Ale do galerií přichází jen určitý okruh lidí. Umístění ve veřejném prostoru je vzrušující a zajímavé právě skutečností, že ty sochy potkává i náhodný kolemjdoucí. Člověk, který by nikdy do galerie nešel, je najednou s tím uměleckým dílem konfrontovaný, a to může být hodně zajímavé.

Samozřejmě mít sochy na veřejných prostranstvích má i spoustu nevýhod. Jednou z nich je, že něco takového je daleko složitější a tím nemyslím jen všechna povolení, která musíte získat. Já dělám výstavy v galeriích rád. Ale hodně rád mám právě to, že můžu vstupovat do veřejného prostoru, to je něco, co dělám vlastně celý život. Je to jedno z hlavních témat mé práce. V případě Galerie Golf Hostivař je to vlastně kombinace obojího, někdo tam jde na golf, někdo přijde na galerijní dny…

JAK TO BYLO SE SOCHAMI, KTERÉ V HOSTIVAŘI MÁME? VZNIKALY PRO NĚJAKÉ KONKRÉTNÍ MÍSTO?

Ne. Majitelé si vybírali z hotových věcí, které už jsem měl v ateliéru. Já dělám samozřejmě i práci na zakázku, ale velká část mé tvorby je volná. Realizuji i celkem velké a nákladné projekty… Mám totiž to štěstí, že mám velký ateliér. A velké prostory okolo, kde ty sochy máme, takže lidi můžou přijít a můžou si vybrat už hotovou sochu. A tak k tomu také došlo. Potom jsme už společně hledali jejich umístění.

A OPAČNĚ, JE NĚJAKÉ MÍSTO, KDE BY SE VÁM LÍBILO MÍT SVOU SOCHU?

Takových míst je určitě spousta, ale abych se přiznal, já takovým způsobem neuvažuju. Spíš se snažím reagovat na potřeby lidí, kteří mě osloví a mají o moji práci zájem. Nemám důvod snažit se někam svoji sochu vnutit. Vlastně mi to přijde jako nesmysl.

TAKŽE TO NENÍ TAK, ŽE BYSTE VIDĚL PROSTOR A ŘEKL SI — TOMU BY SLUŠELO TO A TO?

Ale jo, to si třeba i řeknu, tady by ta socha byla pěkná. Ale to je tak všechno, co pro to udělám.

SLEDUJETE OSUDY SVÝCH SOCH? NEBO JEŠTĚ JINAK, JSTE RÁD, KDYŽ JE MÁTE U SEBE, NEBO VÁM VYHOVUJE SOCHU DOKONČIT A POSLAT DO SVĚTA?

Já jsem si kdysi myslel, že některé moje sochy jsou cennější než jiné, a počítal jsem, že je budu mít schované. Ale tuhle představu jsem už před lety opustil a opravdu je volně pouštím, aby běžely svým životem. Pro mě je naplňující, že to někdo chce mít. To je smysl toho díla, ne to, že ho budu mít schované.

Vždycky jsou období, kdy se setkám s nějakým sběratelem a on určitou dobu intenzivně ty moje věci sbírá, dokud jich nemá dost. A objeví se další. A kromě nich je i několik, se kterými se stýkám fakt dlouhodobě. O některých sochách vím, o spoustě nevím.

ZKUSÍM JEŠTĚ JEDNU PARALELU S HOSTIVAŘSKÝM GOLFEM. JE TO HŘIŠTĚ, KTERÉ VZNIKLO NA PŮVODNÍM BROWNFIELDU PRAŽSKÉ PLYNÁRNY A OKOLÍ. I VAŠE PRÁCE ČASTO VZNIKAJÍ ZE STARÝCH PRŮMYSLOVÝCH PŘEDMĚTŮ. KDE SE TEN NÁPAD VZAL?

Víte, já se snažím ve své práci postupovat nějakým jednoduchým způsobem. Není to tak, že bych přemýšlel, že udělám něco za spoustu peněz nebo nějakou složitou technologií. To mi není blízké. Na začátku jsem pracoval s hlínou, což je vlastně hodně nenáročné. Tam stojí peníze v podstatě jen ten výpal a i ten výpal se dá udělat jednoduše a levně, když zvolíte technologii, jako se to dělávalo dřív. Pak jsem pracoval hodně se dřevem. Ale nechodil jsem a nekácel stromy kvůli svým sochám. Vždycky jsem používal kmeny stromů, které byly z nějakého důvodu poražené, ať už pro své stáří, nebo pro nějakou nemoc, nebo že byly vyvrácené. Zase jednoduchý způsob.

Pak jsem pracoval s kamenem a postupně jsem si oblíbil takové ty eliptické tvary, jako má třeba vajíčko nebo nějaké zárodky semen. Zárodky života. A až potom jsem se setkal s tím, že vlastně ty kovové industriální nádoby, na které se ptáte, mají podobný tvar. A tak mě napadlo, že s takovou nádobou budu pracovat. Místo toho, abych ji nějakým složitým způsobem vyráběl, využiju věc, která je už určená k likvidaci, získám ji a transformuju v umělecké dílo. A to je pro mě zajímavé.

JE V TOM I NĚJAKÉ POSELSTVÍ?

Já myslím, že to je silné poselství. Vezmete věc, která už tu neměla být, a vdechnete jí nový život. To je něco, jako když, já nevím, třeba člověk bez domova dostane šanci nového života. Je v tom naděje, je v tom… pro mě je to silné téma.

DÁ SE VLASTNĚ POZNAT, CO JE DOBRÉ UMĚNÍ?

Tohle je strašně těžké. V umění nejsou absolutní kritéria. Každému se líbí něco jiného. Není to jako běh na sto metrů, kde vyhraje ten nejrychlejší. Umění se nedá změřit. Já to mám jako všichni ostatní, něco se mi líbí, něco nelíbí… A to je právě problém umění, že? Že každému se líbí něco jiného.

TAK TŘEBA TAK, ŽE PŘEČKÁ STALETÍ?

Myslím, že ani to, že přežije, není úplně vypovídající. Někdy může být umění dobré ve své době a pak zapadnout, protože přijde nová éra, která mu už nerozumí. To, že projde sítem času, je spíš takové uznání.

PAK TO MÁ SBĚRATEL SOUČASNÉHO UMĚNÍ ASI PĚKNĚ TĚŽKÉ.

Žijeme v době médií a reklamy, věci se dají manipulovat. Že si k něčemu lidé najdou cestu vlastně nemusí být vypovídající… Já bych spoléhal na úsudek člověka, který má zkušenosti a vzdělání. Který dokáže umění posuzovat svobodným způsobem, zasvětil mu svůj život a vyzná se v něm. Spíš než na lidi, kteří říkají „to bych dovedl taky“…

PROVOZUJETE UŽ VÍCE NEŽ DVACET LET SOCHAŘSKÉ STUDIO BUBEC, KTERÉ KROMĚ VAŠEHO ATELIÉRU FUNGUJE JAKO UMĚLECKÁ HUŤ, KDE TVOŘÍ A KAM JEZDÍ NA STÁŽE ŘADA UMĚLCŮ. POZNÁTE, KDO BUDE DOBRÝ?

To poznáte. Tam už prošlo tolik lidí, že to člověk opravdu pozná. Kdo je srdcař, kdo se chce jen předvádět, kdo má vážný zájem. Když ty lidi vidíte pracovat, když vidíte jejich úsilí…

STUDIO BUBEC UŽ DÁVNO NENÍ JEN ATELIÉR. VYTVOŘIL JSTE KOLEM SEBE DOST SILNOU KOMUNITU. KOMUNITA, TO JE NĚCO, CO JE PRO VÁS TYPICKÉ, JE TO TAK?

Ano, ale ono to u sochařů vzniká trochu přirozeně. Když děláte velké věci, potřebujete spolupráci. A já jsem k ní vždycky tíhnul. Dneska už je Bubec kulturní centrum. Mladí umělci a zahraniční umělci tam můžou pracovat i spolupracovat. Ve studiu máme dětské kurzy a workshopy, je tam galerie, kde se vystavuje, přijíždějí tam rezidenti. Vlastně se ten původně můj ateliér změnil na takovou instituci.

KDYŽ JSTE ZAČÍNAL VY, NIC TAKOVÉHO TU PRO VÁS NEBYLO…

No právě. Já jsem za bývalého režimu nemohl mít ani stipendium, ani ateliér, protože jsem neměl tu rudou průkazku. No a když se v roce 89 objevila možnost cestovat, tak jsem hned začal. Dostal se na různé rezidenční pobyty i do zahraničí, kde byla možnost setkávat se s dalšími umělci. To byla velká inspirace. Když jsem pak v roce 2000 studio Bubec zakládal, chtěl jsem, aby se tam odehrávalo něco podobného. Protože sám jsem cítil vděk za to, že jsem mohl někde takhle pobývat, třeba ve Spojených státech, ale i jinde. A tak jsem chtěl, aby tady v Praze bylo něco podobného.

MÁTE POCIT, ŽE MLADÍ UMĚLCI DNESKA PODOBNOU PODPORU OCEŇUJÍ?

Já nevím. Ale když se k vám někdo zachová hezky, tak si to pamatujete. Aspoň já to tak mám. A snažím se to vracet dál.

ČESTMÍR SUŠKA

Sochař, režisér, organizátor i účastník kulturních aktivit a jeden ze členů legendární skupiny Tvrdohlaví. Své práce nevystavuje jen v galeriích, ale často přímo v krajině a veřejném prostoru, který je jedním z jeho velkých témat. V poslední době patří mezi jeho nejznámější díla monumentální železné objekty vytvořené ze starých průmyslových nádob a cisteren, k vidění například v Kasárnách Karlín. V roce 2023 vyšla o jeho tvorbě publikace Věci venku. Je zakladatelem sochařského studia Bubec, které je ateliérem, galerií i komunitním prostorem současně (www.bubec.cz). Aktuálně můžete navštívit jeho výstavu Páteř v Muzeu a kulturním prostoru synagoga Žatec, a to až do 4. října 2026.