Na hraně

Rozhovory s autory, kteří vystavují v hostivařské galerii, jsou tak půl na půl; půlka z nich vás pozve k sobě do ateliéru, druhá ráda přijede do Hostivaře. Petr Holeček patří mezi ty druhé, naše setkání pro něj byla příležitost přijít se podívat, co je v galerii nového. „Musím říct, že tenhle koncept je skvělý a ty sochy jsou umísťované velmi dobře,“ vysekl pochvalu hned na začátku.

Můžeme začít příběhem žáby? Jak se socha, která se správně jmenuje Quack, k nám do galerie dostala?
Takže pravdivý příběh? Dostala se sem, předpokládám, od pana Uttendorfského, který ji měl ve své sbírce. Tam ji nějakým způsobem objevil Petr Kolář, který ji od něj odkoupil sem na golf. Já jsem se to pak dozvěděl od pana Uttendorfského, když jsme řešili další realizace. A krátce na to mě kontaktovali z marketingového oddělení Galerie Golf Hostivař o poskytnutí dalších informací.

Počkejte, takže tohle je pořád ta stejná žába? Dívala jsem se totiž na portfolio na vašem webu a tam je podobná socha, ale umístěná a skvěle (v úplně jiném exteriéru). Říkala jsem si, jestli těch Quacků po světě neskáče víc…
Ano, ta socha je jen jedna. Úplně původně byla vystavena v Botanické zahradě v Praze v Troji. To bylo tuším v roce 2012. Tehdy to byla výstava především absolventů ateliéru profesora Beránka (mj. autor atypické fasády hostivařského indooru). Já jsem měl s některými v té době společný ateliér, a tak se to nějak domluvilo, že jsem vystavoval společně s nimi. Botanická si po ukončení výstavy Quacka nechala na dlouhodobou zápůjčku. Pak se ten prostor v botanické předělával, takže jsem v mezičase dal sochu do aukce, a tak se dostala k panu Uttendorfskému a přes Petra Koláře sem.

Pořád mi přijde zvláštní, že jste o jejím přesunu k nám ve chvíli, kdy probíhal, nevěděl. Nenarážím na nějaká autorská práva, ale tahle socha je přece náročná na statiku.
Je to tak, musí být nakloněná přesně tak, aby to nebylo ještě málo nebo moc. Docela jsem si s tím vyhrál, aby socha měla tu správnou energii, pohyb a zároveň nešla s prvním vánkem ke dnu. Tohle je mimochodem něco, co mě hrozně baví. Mám dokonce sochu, která musela mít statický certifikát, protože je umístěná ve veřejném prostoru. Je to variace na Sisyfův úděl. Jmenuje se Cesta a je to metrová bronzová postava, která nahoru tlačí asi dvoumetrovou kouli, vypadá, že ji každou chvíli zavalí.

Není pro umělce trochu zvláštní, že někam prodáte svoje dílo a to si pak putuje světem a vy třeba ani nevíte, kdo si ho koupí a kde ho potkáte? Jdete ulicí a za plotem vaše socha. Strávíte s tím dílem spoustu času, nejste v tom všem pak angažován citově?
Je to pár dní, kdy jsme se na tohle téma bavili. Kolegyně v ateliéru, která maluje a dělá grafiky, přinesla svoje díla, která měla doma, aby je ukázala klientce, a říkala: „Já jsem tak ráda, že si ten obraz nevybrala.“ Já to takhle nemám. Nemám ty sochy ani doma, možná chvíli, před nějakou výstavou, když je nová a mám z ní radost. Tam se možná dá mluvit o něčem jako určité citové pouto, mám v tom třeba i vzpomínky na dobu, kdy vznikala… ale pak už mě to pomalu začíná tak jako trochu štvát a hlavně potřebuju uvolnit místo, abych mohl začít něco nového.

V čase od nápadu po realizaci, kolik času vlastně s každou sochou strávíte?
To se hodně liší. Někdy to prostě naskočí a pak už jen plyne od nápadu, což jsou někdy nákresy, ale mnohem častěji si dělám takové malé modýlky… Je to od začátku postavené na něčem dobrém, funguje to technologicky, nápadem, myšlenkou. A jindy se to prostě nepovede nebo to nefunguje technologicky. Protože jak jsou ty moje věci někdy na hraně a vypadá to, že už už skoro spadnou, tak prostě není lehké je technologicky vytvořit. Jenže ta hrana je přesně to, co potřebují, jinak by v té soše nebyla ta správná energie. Takže někdy je to jízda, jindy je ten porod prostě těžší a někdy se vůbec neporodí.

Jak to bylo se žábou?

Inspirací pro žábu byla fotka, kterou jsem náhodou viděl. Žába ve výskoku vyfocená s takovou expozicí, že voda, která jí ze zadních nohou odkapávala, vypadala jako jedny dlouhé nohy. Končetiny, to je něco, co je pro moji tvorbu velmi typické, prodlužuju všemu a všem ruce i nohy, docílím tím větší exprese… Ta fotka, to bylo, jako by někdo vyfotil moji žábu ještě před tím, než nějaká její socha vznikla. Napoprvé jsem udělal model, má asi 40 centimetrů a je odlité z bronzu. Líbil se mi, ale říkal jsem si, chce to větší. Ale jak? Z bronzu, to bych se jednak asi nedoplatil a hlavně by byl problém s instalací, musel bych do země zakopat aspoň 50 kubíků betonu, aby to vyvážil.

Takže jsem hledal jiný materiál, který by mi ale současně umožnil zachovat žábě správné proporce, aby ty nohy zůstaly opravdu úzké a aby mohla být v tom správném náklonu. Mimochodem, nevím, jestli jsem vám řekl, že to místo, na kterém je ta socha v hostivařské galerii, je vybrané úplně skvěle.

Cesta, 2019, bronz a laminát, epoxopísek, výška 350 cm

Hledání technologických řešení zmiňujete opakovaně. Jak vás tahle část tvorby baví?
Baví mě to určitě, i když někdy je to současně peklo. Ve slévárně tyhle zakázky milují. Finančně to pro ně není žádné terno, ale berou to jako jistý způsob odreagování se, protože to není nuda. Takže chvíli vydělávají na konvenčnějších věcech a chvíli řádí na takových zakázkách, jako je práce pro mě.

Mám třeba sochu, která se jmenuje Uklouznuvší. Vystihuje moment, kdy člověk uklouzne a letí… a je to ta setina vteřiny před momentem, kdy se rozhodne, jestli to vybere, nebo ne. Bod zlomu. Pamatuju si, jak jsem pro tu sochu přesně hledal ten náklon, aby to vypadalo „vždyť on každou chvíli spadne“. To mě na tom baví. Taky proto se mi málokdy stane, že bych svou sochu pustil ven, když právě tohle nemá.

Jaká technologická řešení hledáte teď?
Teďka se peru. Mám rád ve svých sochách určitý kontrast, třeba když je drsná textura v kombinaci s vyleštěnou a podobně. A teď jsem si — právě kvůli podobnému kontrastu — začal trochu hrát s betonem. Asi v to nějak vyústila moje obliba moderních staveb, kde se beton taky často používá. Začal jsem tak kombinovat, nejdřív trochu nesměle, moje původně bronzové sochy. A teď už jsem ve fázi větších realizací, kdy to nemusí být jen bronz a beton, ale třeba beton a nějaký další materiál…

No, popravdě, nikdy jsem si nemyslel, že to bude tak složité, měl jsem představu, že to prostě namíchám a bude to. A ono není. Pořád se učím. Zrovna dneska jsem otevřel formu a vzorek je úplně v pytli. Už mám i nějaké kontakty na lidi, kteří s betonem dělali dlouho, ale… to by nebyla taková sranda, že jo. Asi si na to chci ještě chvíli přijít sám.

Znamená použití betonu úplnou změnu tvorby, nebo to budete pořád vy? Protože váš rukopis je nezaměnitelný…
Ne, ne, ta cesta je pořád stejná a věci, které dělám, jsou provázané. Mě baví pronikat do hmoty té sochy, odhalovat její jádro a dívat se, jak celý ten vnitřek funguje. Všichni známe nebo dokážeme si představit správnou anatomii těla, ale co takhle nahradit její kus něčím, co tam nepatří?

První sochou, kde jsem použil tento koncept, je Jak opravit žirafu dvěma hřebíky. Ta je ještě celobronzová, ale díky betonu to teď posunu na trochu jiný level. Nebo — pro představu — mám třeba bronzovou sochu Hledání v oblacích. Mužská figura, co v jedné ruce drží dlouhé bidlo a jakoby se s ním šťouralo v oblacích. Teď jsem ho z třetiny zalil do betonového sloupku a najednou to získalo další významové možnosti. Tím bidlem hledá odpovědi na otázky, hledá prozření, ale zároveň je pevně spoután se zemí tím betonem. Vy se na to díváte a říkáte si, jak to teda je, je mu tam dobře, protože ho to podpírá, nebo právě vylézá, nebo se chce úplně dostat pryč…

A ještě, to teda musím říct, protože z toho mám obrovskou radost, mám sochu Diskobola.
Figura vysoká asi čtyřicet centimetrů nakloněná ve stejné pozici jako ta řecká socha, jenže tahle má betonový disk v reálné velikosti, jaký se opravdu používá k házení, a jde skrz celé její tělo. Ta vyšla super.

Je nějaké místo, kde byste chtěl mít sochu? V Praze, ve světě?
Určitě. Víte, já myslím, že nemá cenu zacpávat místa, která jsou zajímavá už teď nebo která něčemu slouží. Ale protože bydlím na hranici Žižkova a Vinohrad, tak určitě znám pár zákoutí, kde by taková socha byla fajn a mohla by tomu místu naopak pomoct a trochu ho rozsvítit. Takže ano, taková místa jsou. No a samozřejmě by se mi líbilo mít sochu v mém rodném městě Benešov.

A co tomu brání? Je složité mít dnes novou sochu ve veřejném prostoru?
Je. Ať už z jakéhokoli důvodu, je. Ale naštěstí jsou soukromé galerie. Vlastně mě to, jak složité to je, v porovnání s Irskem, kde jsem roky žil, překvapilo.

Víte, já jsem se vás na to Irsko chtěla zeptat v kontextu toho, co jsem o vás četla. Ve všech textech se vždycky píše, že vás pobyt v Irsku hodně ovlivnil, a to nejen díky tomu, že jste tam začal spolupracovat s Patrickem O’Reillym, ale vliv na vás mělo mít celkově i tamní prostředí… A čím víc jsem toho četla, tím víc to znělo tak tajemně — takže, co se sakra stalo v Irsku?
Co se stalo v Irsku. Všechno. Já jsem k nějaké tvorbě vždycky trochu tíhnul, ale nikdy ne úplně seriózně. Měl jsem rád malování, skládání objektů, keramiku… 3D objekty, ano, to byla cesta, kde jsem se opravdu našel. Ale do Irska jsem tenkrát odjel učit se jazyk a cestovat. A to ostatní, to byla náhoda. Našel jsem inzerát, ve kterém Patrick O’Reilly hledal asistenta do svého ateliéru, a přihlásil jsem se. On už tam jednoho měl, takže jsme tam pracovali ve třech.

Je potřeba říct, že Patrick je takový „real character“ a ze začátku to bylo chvílemi složité. Ale jak jsme se postupně poznávali a naše spolupráce se zintenzivňovala, začalo to být super. A on mě pořád víc a víc podněcoval, abych taky tvořil, říkal: „Hele, já prostě potřebuju, abys taky dělal svoje věci, já vedle sebe taky potřebuju mít někoho inspirativního a i pro tebe to bude dobré, když budeš dělat i něco svého.“ Já nevím, jestli poznal, že jsem k něčemu, ale velmi mě podporoval, nebylo to jen o tom, že si u něj odpracuju svoji práci a tím to končí.

Což je vlastně i velkorysé.
Další věc, na kterou se třeba mohl vykašlat, ale nevykašlal, byla, že mě začal pomalu v některých galeriích doporučovat. A já jsem začal postupně pronikat do celého toho prostředí, viděl jsem, jak se domlouvají výstavy, jak probíhají jednání s klienty, začal jsem poznávat nové lidi… a celé to bylo ohromně pozitivní a nabíjející. A pak se mi začalo dařit, ale nejen Patrik, ale i všichni ostatní, pro které jsem vlastně mohl najednou být konkurencí, byli pořád ohromně podporující a pozitivní.

Je to rozdíl proti uměleckému prostředí tady?
Já bych spíš řekl, že je to celkově rozdíl. Pro irskou komunitu je prostě typické, že drží víc při sobě a vzájemně se podporují, a díky tomu se vlastně všichni společně pořád posouvají výš. Není tam závist ani tolik řevnivosti nebo selektování.

Ale vy jste to opustil a vrátil se.
No jo, to víte, ženská. A asi mě pálilo dobré bydlo. Byl jsem spokojený, slušně jsem vydělával, dařilo se mi… ale prostě jsem potřeboval změnu. Ale s Patrickem jsem v kontaktu pořád, voláme si a víme o sobě.

Tak mi na závěr ještě řekněte, ať místnímu kurátorovi trochu poradíme, která z vašich dalších soch by naší Galerii Golf Hostivař slušela?
Myslím, že ten můj kůň, co vypadá jako origami. Celé stádo těch koní a vepředu jeden, který bude zase kombinovaný s betonem. A pak — protože je tady poměrně dost zvlněný terén, spousta kopečků — tak podobná instalace, jako mám toho Sisyfa v Rakovníku. Ale mám v hlavě i nové nápady. Třeba takový betonový bazének, malý, dětský, a v něm obrovskou, tří- čtyřmetrovou kostru ryby… A bude se to jmenovat, no, počkejte si na to.

Petr Holeček

Když odjížděl do Irska, kde se chtěl původně učit anglicky a cestovat, nebylo mu ani třicet. Když se po pěti letech ve svých třiatřiceti letech vrátil, měl za sebou několik tamních výstav s renomovanými umělci a jméno. Před sebou měl však složitou výzvu: budovat si totéž postavení na kulturní scéně i tam, „kde nikdo není prorokem“, tedy doma.

Petr Holeček si ale podle všeho ty největší výzvy rád staví před sebe sám, a to zejména v nárocích na technické zpracování svých bláznivě geniálních a jindy zase tak křehkých nápadů. Jeho sochy jsou zábavné a čitelné pro současníka, jejich sdělení ale chytrá a rozhodně ne bez historického či společenského kontextu.

I když odoláte a nepoběžíte jim pomoct, obejmout je nebo zachránit, nenechají vás v klidu, protože vypadají, jako by se měly každou vteřinku pohnout. Kdo by to chtěl promeškat?