Začneme trochu netypicky a velmi osobně. „Jsem z Jablonce a tam všichni sportují. Já dělala v mládí atletiku, běhala jsem 800 metrů, hrozná disciplína. A tam jsem se také poprvé zamilovala, on byl krásný vysoký tyčkař, široká ramena a na břiše pekáč buchet, modré oči… ale já chtěla poznat svět. A tak jsme se na chvíli rozešli… a bylo z toho třicet let,“ směje se Blanka Bělohradská. Štíhlá, energická bruneta, která chodí do práce už před šestou ráno, aby odpoledne po práci stíhala golf. V Hostivaři, samozřejmě.
„Víte, ta parta, co tenkrát dělala atletiku, spolu kamarádí pořád. Ale už máme všichni trochu opotřebované kotníky nebo kolena, takže všichni hrajeme golf. Jezdíme spolu každý rok do Turecka, dopoledne golf, odpoledne koupání v moři a pak usneme na lehátkách a jsme rádi, že jsme rádi, vždyť nám táhne na šedesát,“ směje se znovu. Ale popořádku.
Klasická otázka na úvod: jaké bylo vaše první setkání s golfem?
Já jsem s golfem začala před 23 lety, tehdy jsme byli s bývalým mužem v Karlových Varech. Mlhavě si myslím, že to bylo spojeno s karlovarským festivalem. A protože můj muž měl agenturu na pořádání eventů, tak jsme se nějakým způsobem ocitli na golfovém hřišti, kde si pod taktovkou pana trenéra Skopového mohli začátečníci vyzkoušet golf. Já jsem tou dobou už měla docela bříško, byla jsem těhotná a čekala jsem dceru, takže jsem byla v té skupince trochu výstřední, ale pak Skopový povídá: „Jen pojďte, vám se to bude s tím bříškem dobře zkoušet.“ Pamatuju si, že jsem odpálila daleko a on říkal: „No vidíte, vy jste šikovná a máte dlouhé ruce, vy byste měla hrát golf, vám to půjde!“ A já jsem namítala: „Ale já budu mít miminko, takže to asi nepůjde.“ A měla jsem pravdu, pak se narodila Áňa, to bylo v roce 1998, a takové tři čtyři roky jsem neměla šanci se golfem zabývat, protože jsem se maximálně věnovala jí. Ale zalíbilo se mi to, a tak jsem o golfu pořád přemýšlela.
Je pravda, že tenkrát žádné kurzy s hlídáním dětí asi moc nebyly. Takže další šance přišla kdy?
Myslím, že to bylo v roce 2003, prostě když se otevřela Hostivař. My jsme se kamarádili s Jirkou Martinkou, můj bývalý muž ho znal ještě z Eurotelu… Takže jsme sem jezdili a já si vzpomínám, že jsme tomu golfu pozvolna propadali. Chodila jsem k Davidovi Šiplovi, někdy v roce 2005 si udělala zelenou kartu a postupně s golfem koketovala víc a víc. Ale hrála jsem dejme tomu v letech 2006 a 2007 a od roku 2008, na skoro dalších osm let, jsem ten golf zase opustila.
Co se stalo?
Víte, jak to ženský často mají, věnují se tomu, čemu se věnuje jejich partner. A já jsem tou dobou už rozvedená začala chodit s mužským, který prohlásil, že golf je ztráta času. A vydržela jsem to osm let. (Zase se směje.)Ke golfu jsem se začala znovu pomalu vracet až tak od roku 2014, od roku 2015 jsem se do toho obula víc. Skamarádila jsem se znovu s tím klukem, se kterým jsem chodila v šestnácti. Když mi bylo padesát, ozval se mi s krásnou gratulací, pak jsme se potkali, on mě požádal o ruku a už jsme spolu šest let. A zjistili jsme, že máme stejného koníčka, totiž golf. Já mám Hostivař, on hraje na Machníně v Liberci a spolu hrajeme, kde se dá. Má handicap 11. Takže díky vztahu jsem se do toho znovu obula.
To je pravda, v Hostivaři vás vídají stále častěji.
Já jsem blázen, teď jsem tam skoro denně. Chodím na hřiště i trénovat, mám HCP 20,2. Koupila jsem si roční členství za 12 tisíc, takže se nemusím o nic starat a můžu si přijít, kdy chci a jak chci a odehrát kolik chci… Je to skvělý. Oblíbila jsme si tu novou dvanáctku, úterý, středa, čtvrtek hrajeme s kamarádkou a je to super. A těšíme se na turnaje.
To je zajímavé, spousta žen, které hrají golf, nemá turnaje ráda nebo na ně nechodí. Vy jste soutěživá?
Já jsem především velmi společenská. Potřebuju lidi. A díky turnajům člověk poznává nové tváře. Mám perfektní partu holek, které jsme si s tou mojí kamarádkou na sebe během pár let nabalily, a jsme do toho zapálené a hrajeme turnaje. Víte, jak to je, jste dvě tři ve flajtu a někoho vám doplní, a tak jsme zjistily, že všechny ty holky jsou férové a přátelské. A už se na sebe hodně těšíme. Chodíme na odpolední turnaj v úterý a ve čtvrtek do Hodkoviček, protože ty dopolední dámské v Hostivaři já kvůli práci nestíhám, a v Hostíku milujeme páteční golfové grilovačky. A pak hraju i sobotní hostivařské členské turnaje. Vlastně bych řekla, že jsem se za poslední dva roky dost zlepšila. Protože, i když jsme si to nastavily tak, že to je hlavně legrace, pořád je to zároveň soutěž. Takže je tam samozřejmě i soustředění na výkon, abyste nezhoršila.
Berete si někdy trenéra?
Já mám trenéra mého přítele Ivana. (smích) Teda, je pravda, že jsme chodili v Liberci s přítelem k trenérovi v tamním klubu. A musím se stále zlepšovat, takže o trenérovi přemýšlím…
Přeloženo – Ivan vám při hře radí?
Radí. On radí opravdu dobře, ale já ty radiče nějak… mně to nedělá dobře. Když už jsem připravená na odpal a najednou slyším „hlava dole, blbě stojíš, napřáhni se jinak“, tak mě to rozhodí a už z toho nemám takovou radost. Já to chci hrát pro radost, a ne pro výsledky, neměřím, kolik metrů musí míč letět, jako to mívají chlapi. Holky hrají golf víc jako radost. Na druhou stranu, jak říkám, vždycky poradí dobře.
Jste temperamentní hráč?
Jsem. Když mi to nejde, tak mám vztek. Ale partner si taky umí pěkně zanadávat, takže je u toho občas pěkná zábava… A jak říká pan Marek Eben – golf je sport o neustálém ponižování sebe sama.
Zkusila jste jít někdy na golf sama?
Víte, že jo? Byla jsem dvakrát a je to strašně hezké. Je to ohromně zajímavé. Člověk si srovná myšlenky, soustředí se jen na tu hru. Když je vás víc, jste rozptýlenější, je u toho větší legrace, ale když je člověk sám, tak se soustředí opravdu jen na hru. Já jsem ale společenský typ, já potřebuju lidi. Říkám si, proč bych chodila sama do lesa nebo jezdila sama na chalupu, když můžu někomu zavolat? Ale někdy to zopakuju, vážně. ■
_______________
Focení s Blankou
Ještě v Jablonci začala koketovat s modelingem a záhy se dostala do Úboku. To byl Ústav bytové a oděvní kultury, v předlistopadovém Československu jediná modelingová agentura u nás. Blanka Bělohradská patřila mezi dvanáct modelek, které jezdily po celém světě prezentovat jabloneckou bižuterii. Byla v Malajsii, Bangkoku, Singapuru, New Yorku, projezdila Evropu. Po roce 1989, když vznikly první agentury, pokračovala v Czechoslovak Models. Láska k pěknému oblečení jí zůstala, i když, jak říká, nehýří tolik v objemu, spíš se jí líbí mít věci sladěné od ponožek po kšilt. „Ale takhle ženský fungují, když se v něčem cítíte dobře, víc se těšíte,“ říká a zase se směje. Fotografování pro magazín si užila.
Foto: Petr Červenka