Povídali jsme si přes dvě hodiny u kafe a potom ještě další hodinu v MHD, protože jsme měli stejnou cestu. O práci… takže o tom, co Michal Gabriel dosud vytvořil, co plánuje, čím se zabývá, co nosí v hlavě, prostě o sochách. „Tady je tolik nových možností a já u toho všeho chci ještě být,“ řekl mi už během rozhovoru a zopakoval znovu, když vystupoval. Takže dnešní rozhovor bude prostě o sochách. A k nim nám jejich autor laskavě poskytl fotografie ze svého archivu.

„Chcete vidět tu sochu, na které pracuju a která tu bude?“ ptá se mě hned na úvod, ještě když zapíná notebook, a já váhám, protože nevím, jak moc Galerie Golf Hostivař nové přírůstky předem prozrazuje. „Nebo víte co, já vám ji nejdřív ukážu malou,“ vysvobodí mě. „Bude to vlastně takový kamenný sloup, který je ovšem celý z nerezové oceli. Vypadá to jako naskládané kameny, ale ty kameny jsou vyrobeny z ocelových lamel a jsou vzájemně propojené. Tahle moje socha je metr osmdesát vysoká a lamely jsou z pětimilimetrových plechů. Socha, kterou chystám sem na golf, bude z centimetr tlustých plechů, což při stejných proporcích dělá výšku 3,6 metru. Ale i přes váhu sochy v řádu tun pracuji s určitou iluzí křehkosti, takže když se na ten sloup budete dívat, můžete mít pocit, že někdo přijde, strčí do něj a on se rozpadne. Přesně tak jako ti kamenní panáci, co stojí někde v horách.“

JAK DLOUHO UŽ SOCHY Z NEREZU POMOCÍ VRSTVENÍ TVOŘÍTE?
Poměrně dlouho. Znáte moje Asteroidy? Jeden byl třeba v Hluboké nad Vltavou v zámeckém parku, to bylo asi jeho nejhezčí umístění, kde vyzněla schopnost reflektovat okolí, druhý na Malé Úpě před Hořcem, hezky vypadal v Brně na Kobližné ulici. Ten se pak přesunul do Vrchlabí. A Asteroid 2 jsem prodal. Vidíte, on je vlastně taky na golfovém hřišti, protože ho koupil majitel Kaskády.

STOJÍ TAM NA FERVEJI A VYPADÁ, ŽE ODNĚKUD SPADL?
Tam je vlastně docela zajímavá instalace. Oni ode mne už nějakou dobu mají a postupně ještě dokupují sousoší třinácti bronzových hráčů. Ty hráče jsme před lety nainstalovali do kruhu, s tím, že přes prázdný střed kruhu mezi sebou vzájemně interagují. A teď jsme ten Asteroid postavili do středu kruhu mezi ně. Najednou to vypadá, jako kdyby tam na něj už roky čekali, což je vlastně trochu pravda, o které ale nikdo nevěděl.

ASTEROID BYLO VAŠE PRVNÍ SETKÁNÍ S OCELÍ?
Ne. Asteroid nebo ty kameny jsou práce, ke kterým jsem se při práci s ocelí postupně posunul. Jinak jsem ale začínal drobnějšími kusy, abych hned potom přešel na sedmimetrového žraloka. A to proto, abych se dozvěděl, jak tahle technologie vrstvení dokáže pracovat s detailem. A zjistil jsem, že ačkoli jde o vrstevnice z desetimilimetrových plechů, tak vlastně umí přečíst všechny detaily povrchu sochy.

Jsou strukturou rozmlžené, ale překvapivě přesné, chvějivá struktura, kterou na povrchu vytvářejí, krásně sbírá a odráží světlo. To mě zaujalo. U realistických soch je to důležité, nesmí tam dojít k žádné deformaci. Na začátku realizace jsme se synem vymýšleli nějakou konstrukci dovnitř, aby se celkový tvar nedeformoval, protože socha je velká. Nakonec jsme během práce zjistili, že to není potřeba. Tvar sochy drží na aretačních čepech usazených mezi jednotlivými lamelami. Ocelové sochy jsou uvnitř duté. Sklonem lamel do sochy dostávám napětí, dynamiku i hru se světlem. Takže když třeba k soše žraloka přicházíte, tak najednou v určitou chvíli úplně zešedne a pak se po pár krocích zase rozzáří.

NA ČEM KROMĚ SLOUPU NA GOLF PRACUJETE TEĎ?
Moje poslední práce je památník na zpustošeném židovském hřbitově v Mnichově Hradišti. Tamní hřbitov přežil nacisty, padesátá léta a až pak někdy v roce 1981 se nějaký místní komunistický boss rozhodl srovnat ho se zemí, a aniž by se s kýmkoli domluvil, natož třeba s památkáři a židovskou obcí, objednal buldozer a nechat ten hřbitov úplně rozjezdit. Jediné dva fragmenty, které se tam náhodou zachovaly, byly dva kusy kamenných náhrobků. A právě ty jsem použil pro památník. Naskenoval jsem je, předělal do ocelové struktury a vynesl je na takových úzkých lamelách do výšky asi metr osmdesát. Z určitého úhlu to může vypadat, jako by levitovaly nad zemí, a z jiného jako dvě stojící postavy.

Z VAŠÍ PŘEDNÁŠKY MÁM POSTŘEH. VAŠE TVORBA MÁ DVĚ FÁZE. PRVNÍ, KDYŽ SOCHA VZNIKÁ, DRUHÁ VE CHVÍLI, KDY JE HOTOVÁ A VY JI VEZMETE, VOZÍTE JI NA RŮZNÁ MÍSTA, DO PŘÍRODY, INSTALUJETE A FOTÍTE A UŽÍVÁTE SI INTERAKCI S PROSTOREM. VLASTNĚ SE BAVÍTE TÍM, ŽE S NÍ STRÁVÍTE NĚJAKÝ ČAS?
No, to takhle v pohodě jenom vypadá. Ve skutečnosti je s tím hodně práce. Především musím najít vhodné místo, všechno vyjednat a ta pohoda začíná až ve chvíli, kdy sochy do krajiny rozmístíme a já vidím, že to funguje. Pak běhá okolo fotograf Ondřej Polák, který je velmi pečlivý a v souvislosti se světlem třeba půl dne fotí jeden detail. A ano, to je ta chvíle, kterou já si opravdu užívám, nic nedělám a nasávám atmosféru krajiny včetně soch v ní umístěných. Cítím se dobře a svobodně a je to pro mě nejzajímavější okamžik celé akce. Třeba když jsme sochu Ocelového koně, který je nyní umístěný v zámeckém parku v Pardubicích, vyvezli do krajiny, a čekali na proměňující se světlo, tak celá akce zůstala pro mě nezapomenutelným dnem, po kterém zůstaly vzpomínky, ale také moc hezké fotky. Samozřejmě jsem taky rád, když socha zůstane někde umístěná trvale.

ALE KDYŽ JI NĚKDO KOUPÍ, TAK UŽ NEMÁTE NUTNĚ VLIV NA TO, KAM JI POSTAVÍ?
No, ne tak docela. On ten člověk, co si takovou sochu koupí, z toho chce taky dostat maximum, takže dost často trvalé umístění sochy řeší se mnou.

KDYŽ JE CHYTRÝ…
Kdo není chytrý, ten si sochy většinou nekupuje. Ono to taky není úplně levný… Můžeme se u tématu instalace zastavit? Do soukromého parku jsem měl umístit sochu zvířete ze zrcadlově leštěných ocelových plechů. To je technologie, která dokáže sochu v určitých okamžicích téměř zneviditelnit. Nový majitel navrhl několik míst na svém pozemku a já sochu spolu s ním umístil tak, aby co nejvíce vyzněla její schopnost proměnit odraz okolí v mimikry na svém povrchu. Socha pod určitým úhlem pohledu téměř zmizí, aby po pár krocích dostala opět pevné sochařské tvary a byla vidět v plné hmotě.

CO VÁS INSPIRUJE?
Já už dnes moc sochy nevymýšlím. Mám spoustu hotových nebo připravených k tomu, že je někdy zrealizuji. Rád se vracím k dokončeným sochám. Díky tomu, že jsem v Brně zakládal spolu s Tomášem Medkem studio digitálního sochařství, mohu tyto návraty technicky realizovat a dále rozvíjet. Dodnes na fakultě učím, myslím, že jsme asi jediní v republice, kdo digitální sochařství učí, máme slušné vybavení, ale hlavně víme, jak znalosti předávat dále.

UŽ SE NEMODELUJE?
Modeluje. Studenti sochařství musí umět modelovat, myslím realisticky modelovat v hlíně, a to se učí i u nás, ale pak k tomu dostávají další nástroj. Místo toho, aby si své sochy třeba odlévali do sádry, mohou použít digitální nástroje. Místo odlití sochy v hlíně své dílo naskenují a mají je uložené v datech. S nimi pak můžou dál pracovat. Mohou sochu přímo realizovat pomocí 3D tisku nebo formou robotického obrábění, mohou ji ale také vrátit do procesu tvorby a proměňovat ji v počítačových programech nebo si dílo jen archivovat, to je na nich.

Velká výhoda takového postupu je, že nejste nijak omezeni rozměrem ani materiálem. Obojí můžete v procesu tvorby proměňovat až do okamžiku, kdy se rozhodnete dílo realizovat, a to do fáze, která je pro tradiční sochařský postup nemyslitelná. Když třeba tradičním postupem děláte sochu do bronzu, tak už od začátku musíte zvolit správný rozměr, musíte ji udělat rovnou v její definitivní velikosti.

TAKŽE TRADIČNÍ POSTUP, KDYŽ VYMÝŠLÍM SOCHU, VÍM SOUČASNĚ, JAK VELKOU JI UDĚLÁM A Z ČEHO JI UDĚLÁM, TEN UŽ NEPLATÍ? VY JSTE EFEKTIVNĚJŠÍ.
Ono takhle zpětně, když o tom mluvím, to vypadá tak jasně a promyšleně. Ale tak to není. Když vám ukazuju poslední hotové sochy, tak vypadají, že jsou od začátku do konce naplánované a technologicky vymyšlené. Ale já jsem procesuální sochař, nechávám sochy své volné tvorby, aby si plynuly a třeba dlouho čekaly na svoji realizaci. K některým se vracím po dlouhé době a proměňuji je v tvarových detailech, čekám na technologii nebo materiál, ve kterém budou nejvíce odpovídat mé představě.

To si ale mohu dovolit jen ve své volné tvorbě. Práce v oceli jsou dobrým příkladem procesuálního tvůrčího postupu vzniku sochy. Byl jsem před asi deseti lety vyzván ke spolupráci firmou Kasper. Firma má k dispozici mimo jiných technologií i technologie na laserové řezání a zpracování ocelových nerezových plechů. Nejdříve jsem nevěděl, jak se k výzvě postavit. Přede mnou tam pracoval kolega Čestmír Suška a vytvořil zde krásný jednoduchý geometrický sloup. Já si ale říkal, že tímto směrem nemohu jít. Chtěl jsem mít tvary plně pod kontrolou v jejich realistických detailech a to tradiční práce s nerezovým plechem neumožňuje. Vyšel jsem tedy z postupů digitálního sochařství a z principu vrstvení používaného ve 3D tisku. Z vrstev jsem vytvořil výtvarný detail, který dával soše světelně proměnlivý povrch a překvapivě dobře dokázal udržet proporci i detail sochy. Po několika zkouškách na menších sochách začaly vznikat větší a těžší ocelové sochy.

TAKŽE PROCES, NIKOLI KONCEPT.
Ano. A najednou to ideově zapadlo do kontextu, se kterým pracuju. Práce se strukturou. Struktura překrývá realistické detaily a rozmývá tvar, i když ten pod povrchem struktury zůstává. Takový povrch soch vyzývá diváka, aby si skryté detaily domyslel. A to je to, s čím pracuju od začátku své tvorby. Nenásilně vyzývám diváka, aby participoval na díle a aby si domyslel skryté detaily. Pokud na to přistoupí, je o realističnosti sochy přesvědčený, protože jde o jeho vlastní představu.

TO BYL TAKY PROCESUÁLNÍ VÝVOJ?
Ano. Takhle jsem pracoval třeba s těmi ořechy. (Sochy pokryté ořechovými skořápkami, např. Koně se strukturou.) Platí to samé, co jsem o struktuře na povrchu sochy již zmínil. Ve struktuře vytvořené dutinami skořápek vlašských ořechů se realistické detaily sochy vymažou a zůstane jenom srozumitelný tvarový obrys. Do něj si lidi promítnou, co chtějí vidět. A je to přesvědčivější, než kdybych sochu hyperrealisticky dokončil.

Ale taky jsem k tomu nedošel, že bych přemítal, jak udělat strukturu. Začalo to tím, že jsem si hrál s přírodninami a chtěl vytvořit sochu bez autorské modelace. Záměrem bylo, aby působila, jako by sama v přírodě vyrostla. Pak jsem postupně ten nápad rozvíjel. A protože sochy, na které jsem použil přírodniny, se nedaly vystavovat venku, začal jsem je přelévat do bronzu. Tím pádem se ale ztratil srozumitelný oblíbený moment překvapení z odhalení použitého materiálu. Bronz tohle zakryl a pokryl tvary strukturou, do které jde nerušeně projektovat představy o detailech skrytých pod ní. A tam jsem si teprve začal uvědomovat to, o čem teď mluvím. Že oko, které se na tu sochu dívá, si ji musí dotvořit. To prostě není vymyšlené. Dneska to možná vypadá jako koncept, ale není. To nejde vymyslet. Musíte si hrát a pak, když vidíte cestu, tak se jí chytíte.

JAK SE POZNÁ, ŽE TO JE DOBRÉ? PLATÍ, ŽE DOBRÉ SE VÁM NEOKOUKÁ?
Já myslím, že je to složitější. To, co říkáte, do toho patří taky. A také první vjem, když vás ta věc nezaujme, tak i kdyby vám někdo vykládal, že je sebelepší, tak prostě není pro vás. Říká se, že socha, nebo spíš umělecké dílo, musí jednak obsahovat estetickou stránku, ta je nadčasová, ale zároveň i přítomnost. Současnost, do které se ale většinou projektují nějaké sociální, společenské nebo politické situace. Ale já si myslím, že to není pravda. Že ta přítomnost tam může být promítnutá úplně jinak. Když se podíváte na kubismus, jak vznikl, nebo na Paula Cézanna, jak pracoval, tak jejich způsob zachycení reality, to je podle mě taky přítomnost. Je to redukce vnímání současnosti a vůbec žádný politický aspekt v tom není nebo nemusí být.

Já si myslím, že ta přítomnost může být třeba i v novém použití technologie. Řekl bych, že to je podprahový otisk, že pracujete s něčím, co se tady objevilo jako nové a vy to použijete jako výtvarnou formu. A nemusíte říkat, že jste levičák nebo pravičák. A já se zároveň snažím, aby moje sochy byly ještě krásné. Dobrá socha by měla být něčím prostě silná.

TAKHLE SE NA UMĚNÍ DÍVÁTE VY?
Já většinou vidím okamžitě chyby, které buď jsou chybami, které akceptujete, a v tom případě to nejsou chyby, nebo chybami jsou a zůstanou. To ve chvíli, když z toho díla cítíte jakousi nejistotu. A může být i bravurně udělané, ale vy to tam cítíte. Teď mluvím hlavně o sochách, ale u obrazu se to může stát taky. Že najednou cítíte — tady něco nehraje. A buď je to akceptovatelné, že to zapadne do nějakého konceptu a vy to přijmete, nebo je to úplně pitomé. Ale to je samozřejmě hrozně individuální pohled.

KDYŽ VEDETE STUDENTY, POZNÁTE, KDO BUDE DOBRÝ?
Ne. Poznáte, kdo je dobrý. Ale zkušenost je taková, že když je někdo dobrý, protože má vizuální talent, který je hrozně důležitý, že to vlastně vůbec nic neznamená. Já už jsem zažil takových studentů, ze kterých se pak vyklubali zoufalci, kteří sice uměli dokonale modelovat, ale vůbec nevěděli, co s tím. A mám i opačnou zkušenost se studenty, kteří byli zcela nenápadní nebo skoro neschopní, ale postupem času se našli a po škole začali tvořit krásné sochy. Kromě talentu musíte u toho člověka cítit, že má někde v očích potenciál a vize. Buď je rozvine, nebo rezignuje.

Michal Gabriel:
Sochař a vysokoškolský profesor, bývalý děkan Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, kde dodnes vyučuje. Sochařství studoval na pražské AVU, v roce 1987 založili společně s dalšími umělci neformální uměleckou skupinu Tvrdohlaví. Je držitelem prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, jeho díla jsou zastoupena v Národní galerii v Praze, Muzeu moderního umění v Olomouci, královéhradecké Galerii moderního umění nebo Alšově Jihočeské galerii. Velká část tvorby je dnes v soukromých tuzemských i zahraničních sbírkách. Řada realizací je dostupná ve veřejném prostoru (Karlovy Vary, Pardubice, Praha…), autor se také pravidelně účastní mezinárodního festivalu Sculpture Line.

JELEN NA HOSTIVAŘSKÉM HŘIŠTI
Podobně jako jiných zvířat, i jelenů má Michal Gabriel na svědomí víc. Jeden z nich stojí na Jeleních loukách v Krkonoších, kam ho umělec před časem zapůjčil. Tamní socha majestátního zvířete v nadživotní velikosti zaujme už na první pohled zvláštní modrou barvou, která se prý v určitých chvílích díky odrazu oblohy mysticky rozzáří. „Dokonce tam prý za ním chodí místní živí jeleni a troubí na něj.“ Další jeleny umístil pro změnu do vzduchu a dal jim křídla. Jsou červení a vznikli na zakázku pro architekta Stanislava Fialu a rekonstrukci Swéerts-Šporkovského paláce v Praze. Teprve podle nich si pak vybrala název a logo nedaleko otevřená restaurace.

Jelen, který je zapůjčen v Galerii Golf Hostivař, stál naposled na piazzettě u Národního divadla. Společně s druhou sochou Se psem tvořily příběh, který v rámci festivalu Sculpture Line dostal název Diana. Dnes už jsou zase každá jinde, Jelen našel svůj nový dočasný domov u nás v Galerii Golf Hostivař.