Tři otázky pro Jirku a Hanku Škábovi, kteří jsou golfu v Hostivaři věrní od úplných začátků.

Čím jsme si zasloužili vaši věrnost?

Jako řádný a rodinný člen jsme byli s manželkou přijati do klubu jako jedni z prvních členů. Poctivě musím přiznat, že hlavní motivací byla vzdálenost hřiště od našeho domu. Nyní to máme ke klubovně autem 7 minut, ale tehdy, když kolem železniční trati ještě nebyla protihluková zeď, jsme na hřišti byli pěšky za 3 minuty. Do té doby jsme byli členové v lázeňském klubu v Poděbradech, kam to trvalo „dlouhých“ 35 minut.  A čím si klub zasloužil naši věrnost? To máte jako vidět růst vlastní dítě. Každý rok přibyde nějaká jamka nebo strom, tu a tam se upraví bunkry, třeba ty nehratelné opukové za hratelné pískové, nebo topoly, které nešly přestřelit, se vymění třeba za borovice. A protože jsme na hřišti hrávali i 3× týdně, do Poděbrad už se nám nechtělo. A pak s námi začali hrát mladí, dcera s manželem i vnoučata, a bylo rozhodnuto. Tady jsme doma, i když samozřejmě hrajeme i všude jinde.

Co se vám vybaví za vzpomínku, když se podíváte na golfové začátky v Hostivaři? Na co si pamatujete?

Tato otázka je vskutku zapeklitá. Lidská paměť je velmi flexibilní. Dnes už si stěží vybavím, co jsem dělal před týdnem, pokud nemám nějakou trvalou připomínku. Ale jako hmotný důkaz našich začátků v Hostivaři považuji dva poháry z prvních mistrovství klubu, které získala má manželka. A to z vůbec prvního v roce 2004, které se hrálo na plzeňské Dýšině, protože my ještě hřiště neměli, a z druhého v roce 2005, kdy už se hrálo na akademii. A ten už manželka vyhrála, protože ženy s handicapem byly tehdy v klubu jenom dvě. Tím nechci její mistrovský titul nijak snižovat, naopak cítím pýchu, neboť v dalších letech se mistryněmi klubu staly i má dcera Blanka a vnučka  Linda.

Co máte v Hostivaři nejradši?

Ale tato otázka je mnohem jednodušší. Jednoznačně mám nejradši turnaje Hickory Match! Když mně tehdy někdy v srpnu 2009 prezident klubu zavolal, že pořádá takový „sranda mač“, zda bych si nešel zahrát, že mi ty hole s dřevěnými šafty z ořešáku (hickory) půjčí. Ty hole, kde železa musela být vykovaná do roku 1935 a dřeva mít hlavy skutečně ze dřeva. A tak jsem šel, i když tehdy ti kováři ze St. Andrews ještě neznali golfový význam slova „bounce“. Proto ani ty železné patky žádný bounce (zaoblení) neměly a seknout takovou žiletkou do drnu mohlo vést ke zničení toho vzácného hickory šaftu. Ale na hickory golfu je více než herní výsledek ceněno chování a dobový outfit. A také se mi ještě líbí „žraločí ploutev“ na poslední jamce a ta dvě bílá prasátka u putting greenu ze současné galerie.