Kácov, Mladé Buky, Kořenec, Mladá Boleslav, Bernolákovo, Hostivař a mnohá další. Všechna tato golfová hřiště má ve svém portfoliu Libor Jirásek. Architekt, který představám investorů dává reálnou podobu. A který do ní přidává své více
než čtyřicetileté zkušenosti s golfem, a to proto, aby výsledkem bylo hřiště, které baví golfisty hrát, které má svou logiku, úměrnou obtížnost a hlavně duši.

Jak se z vás stal architekt golfových hřišť?

Architekt se ze mne stal až přijetím do České komory architektů, ale projektovat golf mne bavilo už na začátku 90. let. Jen tehdejší návrhy jsou důmyslně skryty v mém archivu a pokaždé se na ně dívám, abych byl pokornější, zvláště když mne přepadne představa vlastní velikosti (smích).

Jaké byly vaše začátky? Které hřiště jste navrhl jako první?

Rád čtu a rád se učím. Jenže v tomto jsem nejdříve něco povrchně prakticky nabral a až potom jsem se zapsal k doplňujícímu vysokoškolskému studiu krajinářské tvorby a posléze k dalším kurzům golfového designu a teprve tím jsem začal své znalosti prohlubovat a uspořádávat. První hřiště? Úplně celé nové? Nejspíše Bernolákovo, původní devítka v parku.

Co rád čtete, co byste nám doporučil?

S ohledem na nadcházející dobu? Miluji knihy pana profesora Bárty – Kolaps a regenerace nebo Příběh civilizace. Všechny předešlé civilizace se znemožnily samy a měly stejné průvodní znaky – vyschlou krajinu, přemíru zákonů, rychlé posuny v morálce. Takže asi jen pro ty, kteří si uvědomují, že to sice s námi už frčí z kopce, ale stále je to mejdan. Třeba nás pak bude víc, kteří budou přisypávat písek do soukolí v procesu ztráty sounáležitosti lidí s přírodou.

Nechávají vám investoři volné ruce?

Zpočátku v daném projektu mívám volné ruce, ale později, jak skrze osvětovou besídku kamarádů a vlastní zkušenost rostou investorské znalosti, promluví do realizace každý z nich. Jenže, co naděláte, investor je tak trochu plaché, trochu bájné zvíře – všichni víme, že existuje, ale v golfu ho málokdo viděl (smích).

Jak dlouho trvá, než se představy dostanou na papír?

To bývá velmi rychlé. Tedy… na papír? Dnes už kreslím na iPadu, řešení ukazuji, odsouhlasím a rovnou vytyčuji v terénu. Na papír se tak dostávají jen složité věci, kde je nutná koordinace více profesí nebo se jedná o technologicky náročnou část stavby. A samozřejmě vše, co jde na konzultaci s úřady, ty se i v digitální době bez papíru neobejdou.

Jak probíhá ta první fáze, než se nápad nakreslí? Uděláte obhlídku terénu, doma si pak dáte sklenku dobrého Malbecu, zavřete oči, zasníte se a představujete si, jak by dané jamky mohly vypadat?

U rozsáhlých projektů, jako byl třeba resort Panorama v Kácově, je to o obchůzkách, pochůzkách, procházkách – terén je třeba prošlapat na vlastních nohách a na vybraných místech posedět ráno, v poledne a večer a sledovat krajinu za větru, deště, mlhy. A je-li na to čas, tak po čtyři roční období. Nasávat genia loci. Když pak už sedíte nad projektem v kanceláři a přitom máte vycvičené prostorové vnímání terénu, nepotřebujete už fota ani videa. Máte každé místo pro jamku uloženo v paměti jako plastický tvar a s tím pracujete. Ovšem s Malbecem to jde podstatně snáze, to jsou pak myšlenky, které vylezou skrz každou mříž investorského vězení. (smích)

Kde berete inspiraci?

Kdysi jsem na tohle složil básničku, jen nevím, zda se nebudu stydět (rozpaky):

Inspirace

Světlem chci tmu vyplnit,
myšlenky trochu ukáznit

Hledám, kam ještě posvítit,
nápadem oheň podnítit

Nadšení z kouta valí oči,
zem se náhle točí, točí,

Letím, jako kamikadze,
hledá se má inspirace

Tak zní v latině vdechnutí,
skryté pod božské vnuknutí,

In-spirare – řeklo se to kdysi,
s inspirací pak obrážím jejich mysy

Ty výčnělky, obliny a hrbolky,
je to jasné, jsem prostě na holky

Na holky, co mají božská vnuknutí,
co chutná jim každé vdechnutí

Co je na vaší práci nejtěžší?

Bezpečnost. Bezpečnost. Bezpečnost. Vlastně ne. Nejtěžší je rozhodnutí, co se ještě udělat musí a kde už je riziko tak malé, že to za investiční opatření nestojí.

Jaké golfové hřiště, které jste nenavrhl, je pro vás z pohledu architekta nejzajímavější?

Myslím, že i po letech, kdy jsem navštívil asi padesát ze sta skvělých světových hřišť, stále vede Kingsbarns. Hrál jsem ho v roce svého přijetí do EIGCA. A spolupráce s Kylem Philipsem o čtyři roky později při Oaks v Nebřenicích byla pro mne velkou samostatnou školou.

Kterou jamku z hřišť, která jste navrhl, považujete za své nejlepší „dílo“?

Miluji hostivařské Pastičky, kácovskou čtyřku na Meadows, dvojku na Forestu a šestku na Riveru, ovšem zde nutno dodat, že stejnou zásluhu má Michael Terech jako spoluautor.

Jak dlouho hrajete golf a jak jste se k němu dostal?

Asi 46 let, ale nevím to jistě, jen jsem to slyšel od svého bratrance, že jsme na golf chodili o dva roky dříve, než do Karlových Varů nastoupil jako správce náš děda Karel Roubíček.

S kým chodíte nejraději hrát?

Nejraději se synem. Pak s přáteli, i oni umocňují mou radost ze hry. A vždy hraju rád ve dvojici, protože jsem vyrostl v době, kdy nehrát sám byla odměna, vzácnost. Sedávali jsme na lavičce u prvního abšlágu a čekali, kdo přijde, abychom nehráli sami.

Jste turnajový hráč?

Dnes ne. Dříve jsem vymetal turnaje jako někdo párty (smích). Ono také nešlo si zahrát o víkendu, zpravidla nějaký turnaj byl, většinou dvoudenní, a čekat na neděli, až se odehraje druhé kolo, se mi nechtělo.

Co vás kromě golfu baví?

Ochrana životního prostředí a zvláště zadržování vody v krajině. A také soběstačnost bydlení. Takový posun ke skromnějšímu životu. Méně očekávání od druhých, více odpovědnosti za vlastní život.

Jak budete trávit letošní léto?

Radostně, to na každý pád. Hlavně ale v přírodě, protože k tomu potřebuji čím dál tím méně výdobytků doby. Nejspíše na nějaké chatě, kde zurčí potůček a ráno vás z postele vyrve řev ptáků tak hlasitý, že nejdříve sáhnete na stůl, kde je, sakra, ten ovladač na televizi, abyste ten kravál ztlumila. A až pak si uvědomíte, že na chatě není elektřina ani televize a že jste v lůně mámy přírody a že ty zvuky jsou rajskou hudbou pro vaši duši. ■